LABYRINT

labyrinth-slice1

Před pár dny se mi zdál sen, že jsme byli u nějakého kamenného podzemního labyrintu. Byl už hodně starý a tak kromě vlastního bludiště tu byly různé závaly a díry, takže by se z toho labyrintu mohl člověk jen těžko dostat ven. Proto nebylo radno zacházet příliš do hloubky chodeb, ale na okrajích tak daleko abychom se mohli bezpečně vrátit, jsme si labyrint s manželkou prohlíželi. Potom jsme odpočívali na okraji toho labyrintu a manželka se tam šla znovu podívat. Vím, že jsme si rozuměli a neměl jsem pochyb o tom, že vnímá to nebezpečí které tu hrozí. Přesto se ale stalo, že se dlouho nevracela. Tušil jsem, že nastal nějaký problém, ale věřil jsem, že s trochou úsilí se jí podaří najít cestu zpět. Jenomže potom jsem zaslechl z velké dálky její zoufalé neustávající volání, a bylo mi jasné, že je v koncích a že se vzdala naděje najít cestu ven. Byla to hrozná situace nemohl jsem jít dovnitř a hledat ji. Zašla totiž příliš daleko, takže nebylo možné jít za ní, najít ji a potom najít cestu zpátky. Jediná možnost byla, že se nevzdá a půjde trpělivě po jedné nebo druhé stěně, tak dlouho až dojde k východu. Ale ona stále a stále zoufale volala. Cítil jsem strašný smutek a lítost. Prožil jsem, jak moc ji mám rád a jak bych ji chtěl pomoct, jenomže to opravdu nebylo možné. Věděl jsem, že tam zcela jistě zanedlouho zemře. Možná se jí tam něco stalo, někde uvízla, nebo si vymkla kotník, takže nemůže zpět, a proto tak volá. Volala, protože si myslela že ji zaslechnu a přijdu pro ni. Bylo to šílené myslel jsem jen na ni, a na to, v jaké je hrozné situaci a jak tam bez pomoci umírá. Potom jsem se probudil.

Byl jsem rád, že je to jen sen a říkal jsem si, že jsem to asi přehnal na té oslavě včera. Ale vrtalo mě to hlavou, protože jsem to zase tak moc nepřehnal. Přemýšlel jsem, jestli to snad nebyl nějaký sen, který někdy posílá Bůh, aby nám dal poznat svoje úmysly a otevřel nám svoje srdce, nebo nás napomenul. Nejdříve mě napadlo, že by to mohlo znamenat, že se mi moje manželka ztrácí v nějakém duchovním bludišti, což ale není pravděpodobné, protože zrovna nedávno prožila pravý opak. Rozhodla se totiž, že si už raději ani nechce nic přát, protože jí to Bůh vždycky vyplní a není to nakonec zrovna moc příjemné, i když je to pro ni docela velkým poučením a chce teď přece jen nechat všechno na Něm …. Navíc Ježíš slíbil že nás nikdy neopustí, že se nás nezřekne a bude vždycky s námi.

Pak jsem pochopil, že by to mohla být nevěsta Kristova, která se ztratila v bludišti. A že by to mohlo být o tom, co Ježíš prožívá, jakou má velkou lásku ke své nevěstě, která je od něj vzdálená ve velké dálce ve všelijakých církevních věcech jako v bludišti. Ona tam někde zoufale volá a volá a nemá sílu se vrátit z toho bludiště zpátky. On vidí její zoufalou situaci, že tam někde umírá a On jí nemůže pomoci. Zašla příliš daleko a ztratila naději že najde cestu zpět a rezignovaně sedí někde daleko, tak, že její hlas je sotva slyšet. Ale Ježíš ji přece jen slyší a láme mu to srdce. Čeká, že se zvedne a bude hledat cestu zpět. Že půjde třeba podél jedné stěny, pořád a pořád dál, dokud bude moci a také že vyrazí na tu cestu co nejdříve dokud má dost síly. A že jistě dojde až k východu. Tím voláním se jen vysiluje a Ježíš ji stejně nemůže pomoci v tom místě tam kde je. Nemůže tam za ní jít, není to možné. Čeká u vchodu a ani nevolá protože by ho stejně neuslyšela jak nepřetržitě naříká někde v dálce toho labyrintu.

Zkrátka prožil jsem zřejmě, co Ježíš cítí ke své nevěstě. Možná se jedná pouze o nějakou část nevěsty, možná je to i širší část, a dost možná jsme to my všichni, kteří se k němu obracíme o pomoc. Ano, někdo může namítnout, že On by nás tam nenechal zemřít v tom zoufalství, někde na konci kamenných chodeb plných rozvalin, slepých odboček a nepřehledných bludišť a nástrah. Ale myslím, že on už udělal pro nás všechno, řekl že je dokonáno. Byl tu a my jsme byli s ním, ale pak jsme zašli příliš daleko do toho labyrintu a ztratili se mu. Teď si myslíme, že není možné najít správnou cestu zpět a vrátit se k němu. Vzdali jsme to. Voláme sice voláme a voláme a nic se neděje.

Nesmíme se ale vzdát. Musíme se postavit zase na nohy a jít i kdyby se nám zdálo že to nedokážeme, že zemřeme na cestě vyčerpáním. Bude to pořád lepší než zemřít tam kde jsme, nakonec i třeba s pocitem že jsme Kristem zrazeni. Vím, že pokud se vydáme na cestu zpět, ačkoliv se v bludišti nebudeme moci přesvědčit o tom kam vlastně jdeme, alespoň jedna věc se stane. Přestaneme naříkat a zoufale volat o pomoc a pak, je možné, že zaslechneme Jeho hlas. Možná nebudeme vědět odkud, protože kamenné stěny kolem, nám budou rozeznívat Jeho hlas v ozvěnách a zkreslovat ho. Ale musíme se rozhodnout, že půjdeme a půjdeme pořád podél jedné stěny dál a dál i kdyby se nám zdálo že už slyšíme jak nás volá a že jsme blízko východu, musíme jít dál stále podél té jedné stěny a neodcházet od ní. Někdy nás odvede zdánlivě jakoby dál od východu, ale ve skutečnosti nás nakonec dovede bezpečně přímo ven. Ta stěna je náš jediný pevný bod který nás musí dovést ven. Ten kámen se nepohne ze svého místa. Čím budeme blíž k východu tím zřetelněji uslyšíme Jeho hlas a ucítíme jeho blízkost a on bude mít jistě obrovskou radost, že už nás neslyší z dálky naříkat, ale že už slyší naše kroky, které se nezastaví. Kroky ve kterých bude slyšet pevná jistota a rozhodnutí zachránit se a dojít až k Němu a odejít s Ním. Nezůstat tam v dálce a nezemřít tam k jeho obrovskému zármutku.

Tak nevím… to rozhodnutí jít…. a potom nějaké první kroky…. – „Bože veď nás,“ – prosím za nás. Půjdeme?

Ano, je pěkné mít starost o nevěřící lidi a vést je k Pánu Ježíši, ale tak si říkám, jsme s ním, nebo jsme v tom labyrintu? A budou nakonec ti, které vedeme ke Kristu s ním a my nakonec ne? Nebo kam je vedeme? Do labyrintu? Vyvstává přede mnou spousta otázek – před vámi ne?

Věřím, že Bůh dá odpovědi na všechno, ale něco to stojí – stojí to úsilí. (Jít a jít podél jedné stěny.) Ale každý člověk je jiný, takže ty věci, které jsou tou stěnou pro jednoho, pro druhého nejsou. Bůh jedná s každým člověkem osobně (individuálně), ale stejně spravedlivě. Kdo je líný a nehledá a nechá se vést jinými lidmi, ten je v labyrintu ztracen a běhá z jedné slepé chodby do druhé. Kdo se rozhodne namáhat se, zjistí, že Jeho jho netíží a se zvětšující se radostí se dál namáhá. Jde pevně, rozhodnutý, posilovaný v tomto rozhodnutí, nepřebíhá od stěny ke stěně a nakonec zcela jistě (podle naprosto jednoduché logiky) nakonec nalézá východ z labyrintu.

Ale možná ani nevíte, že jste v tom labyrintu!

Jste stále jeho milovaná nevěsta, tak se rozhlédněte kde jste. V blízkosti našeho Pána nebo někde daleko v labyrintu?

 

Sdílejte články

Napsat komentář