Lekce z pouště

  1. Část

Poušť … buď už jste tam někdy byli, jste tam právě teď, nebo nechcete, abyste se tam vůbec někdy dostali!

Vzpomínám si, jak jsem byla vyučována, že pro křesťana je jediným bezpečným místem “společenství jiných křesťanů”, tj. scéna prosperující církve obklopená lidmi, kteří se oblékají stejným stylem, mluví stejným jazykem, zpívají stejné písně a v otázkách křesťanství se správně orientují. Říkali mi, že poušť je místem pro hříšníky, buřiče a samotáře.

Říkali mi, že křesťané jsou jako žhavé uhlíky, které si udrží svoji žhavost jen v těsné vzájemné blízkosti na společném ohništi. Říkali mi, že pokud je jeden žhavý uhlík z Těla Kristova odstraněn, nevyhnutelně časem vychladne a ztratí svoji křesťanskou víru. Musím přiznat, že mi to tehdy znělo logicky. Tehdy jsem ještě nechápala, že Tělo Kristovo není spojeno a stmelováno fyzickou blízkostí členů/údů, nýbrž Duchem Božím; že mé členství v Těle Kristově znamená, že jsem z Jeho masa a Jeho kostí nezávisle na docházce do církve; a že Bůh jako Pastýř je schopen udržet mne jako svoji ovečku při životě i přes nepřítomnost jiných.

Avšak pak se stala hrozná věc. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že se nacházím právě na tom pustém místě, v děsivé poušti! Jak jsem se jen mohla dostat do této nehostinné oblasti, kde přebývají nepoučitelní duchovní recidivisté a odpadlíci všeho druhu? To už je ovšem jiný příběh. Zatím k tomu řeknu jen to, že jsem měla příliš mnoho otázek, které nikdo v bezpečné prosperující metropoli křesťanství nechtěl slyšet, natož na ně odpovídat. Víte, o čem mluvím?

Někdy v té době jsem objevila některé nejpozoruhodnější biblické postavy včetně samotného Krista, které mne již dávno předešly do těchto drsných pustin. Poušť totiž byla nedílnou součástí duchovního vývoje Abrahama, Mojžíše, Jozue, Davida, Eliáše, Jana Křtitele i Pavla. Ale děti Izraele na poušti mi raději ani nepřipomínejte!

Poušť je místem vzácných pokladů skrytých pod vyprahlým povrchem … pokladů, které se jinde vyskytují jen výjimečně. V poušti lze také získat moudrost, kterou nikdy nepoznají ti, kdož nikdy nevkročili na její pusté stezky ani nezakusili, nepředvídatelnost terénu. Jestli jste na poušti nikdy nebyli, nepohrdejte těmi, o nichž víte, že tam přebývají.

Pokud opravdově hledají Krista, učí se Jej poznávat na cestách, které jste vy dosud nepoznali. Všichni ti, kdo Krista opravdově hledají a poznávají Jej v hlubinách Ducha, budou časem z davu vypuzeni a vybídnuti, aby s Ním nějaký čas chodili po poušti. Mnozí poté, co okusí bohaté obecenství s Kristem v poušti, se rozhodnou, že se již nikdy nevrátí do velkoměstské atmosféry křesťanství s jeho hlavními názorovými proudy.

Bydlet na poušti přijde draho. Může nás to stát ztrátu vztahů, dobrého jména, kritiku a nepochopení od těch, jejichž podpora a souhlas jsou pro nás důležité. Pobyt na poušti může také znamenat úplnou samotu. Programy a struktury organizovaného náboženství, které dříve uspokojovaly naši potřebu společenského života, jsou pro nás nadále už nepřístupné. Život už se netočí podle časového harmonogramu místní církve. V poušti je třeba se naučit, jak skutečně žít a chodit v Duchu, jinak tam člověk dlouho nevydrží.

Takže sečteme-li všechny tyto náklady, proč by se lidé měli vzdávat pohodlí a zdánlivého bezpečí spojeného s běžnou rutinou církevního života. Odpověď je jednoduchá: je to Kristova láska, která je k tomu zavazuje. Tito lidé prostě mezi čtyřmi zdmi církevní budovy, ani v historických tradicích denominace, nenašli splynutí s Kristem, po němž touží. Existují jistě i výjimky, ale většinou mnozí z těch, kdo jsou pravidelnými návštěvníky bohoslužeb považováni za “nacházející se mimo společenství”, prostě jen následují volání Ducha, aby vyšli ven a učili se od Krista.

  1. Část

Představ si, že po delší době relativní anonymity by jsi se najednou stal duchovní celebritou. Největší prorok v národě už veřejně potvrdil tvé povolání do služby, nebesa se otevřela a zdá se, že na tobě spočinula nejvyšší Boží přízeň a je na tebe vyléváno mocné pomazání Duchem svatým. Na shromáždění církve nebo na konferenci, kam jsi přišel spolu s ostatními hledat Boží tvář, se pohledy přítomných svatých otáčejí k tobě jako k tomu nově zjevenému mocnému Božímu služebníku. Konečně nastal okamžik tvého uznání a přijetí! Cítíš v prstech zmocnění k službě, po které jsi tak dlouho toužil. Atmosféra je nabita očekáváním. Je slyšet šepot: “Co bude dělat? Bude nás uzdravovat? Bude konat zázraky? Stane se našim vůdcem?” A teď se zeptej sebe sama. Měl by jsi tu pokoru, odvahu a odhodlání prostě odejít, nevyužít nově otevřených příležitostí a nepodlehnout tlaku lidí očekávajících od tebe pomoc ….. a to jen proto, abys mohl být, sám a neznámý, v nehostinné pustině s Bohem?

Právě toto Ježíš udělal. Když už se zdálo, že se konečně “objevil”, připraven, ochoten a pomazán ke službě, On to odmítl a odešel do pouště, takže Jej po mnoho dlouhých dní nikdo z lidí nespatřil. Celý Izrael očekával svého Mesiáše, a Mesiáš se ukázal, ale dal jim najevo, že ještě musí nějaký čas počkat.

Jednou z prvních věcí, která je od nás na naší cestě do pouště vyžadována, je vzdát se schválení a uznání od našich blízkých, především věřících, s nimiž jsme měli obecenství a kteří byli našimi přáteli. Lidé nepochopí, proč potřebujeme být s Bohem sami. Někteří nás obviní, že se “separujeme” od Těla, a to nás bude bolet.

Ježíš však od nich neodešel v záchvatu hněvu nebo pýchy. Podle Marka 1:12 to byl Duch Boží, který Jej vypudil na poušť. Z verše vyplývá, že Ježíš byl naléhavě puzen Duchem, aby se vzdálil z místa, kde se momentálně nacházel a následoval Ducha do Judské pouště. Někteří si budou moci jen stěží představit, že by nás Duch svatý mohl vést od zástupu na pustá místa, což však svědčí o tom, že jejich pohled na Ducha svatého je velmi omezený. Ovšem pokud to není Duch, kdo nás vede do pouště, raději tam nechoďme.

V poušti byl Ježíšovým stálým společníkem Duch svatý (L 4:1). Naučit se žít a chodit v Duchu Božím je životně důležitou lekcí pro ty, kdo přebývají na poušti (G 5:25) Všechno, čemu jsme se předtím naučili v náboženství vytvořeném člověkem, musí být důkladně přezkoumáno pod pečlivým dohledem Ducha, takže co je tělesné a světské, musí být odloženo a zůstává jen to, co je Duch a pravda. Co je ze stromu poznání dobrého a zlého, musí být jako takové rozpoznáno a odmítnuto. Cílem Ducha je, abychom nacházeli své uspokojení pouze v Kristu, který je naším stromem života.

Existuje obecně přijímaný názor, že Ježíš v poušti čelil jen třem pokušením. Avšak Matouš a Lukáš zaznamenali, že Ježíš byl nejdříve čtyřicet dní pokoušen satanem a v těch dnech nic nejedl. Když ty dny uplynuly, vyhladověl. Tehdy, po čtyřiceti dnech, Jej satan pokoušel, aby zmírnil svůj tělesný hlad tím, že promění kámen v chleba (L 4:2-4; Mat. 4:1-3).

Je zajímavé, že v posledních třech pokušeních se satan zaměřil nejdříve na jídlo. 1 J 2:16 popisuje tři druhy hlavních pokušení, jimž lidstvo podléhá: žádost těla, žádost očí a pýcha života. Pávě těmto třem pokušením neodolali v ráji Adam a Eva, když pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, protože o stromu bylo řečeno, že je dobrý k jídlu (žádost těla), lákavý na pohled (žádost očí) a žádoucí k nabytí rozumnosti (pýcha života) (1M 3:6). Satan vychytrale upozorňuje na Ježíšovu potřebu přijímat potravu tím, že zdůrazňuje Jeho fyzický hlad. Ježíš mu odporuje citátem ze zákona, protože satan je zákonický a nic nechápe o milosti a pravdě, že větší a důležitější potřebou člověka je přijímat duchovní potravu.

Existuje duchovní hlad po hlubších záležitostech Krista, který může být uspokojen pouze v samotě na poušti. Když nemáme k dispozici žádné náboženské rekvizity, programy a tradice, které by utěšily naši duši, ale nikdy nemohou naplnit naše duchovní potřeby, uvědomíme si svůj hlad. Kdysi jsme se cítili plni Krista, ale nyní zjišťujeme, že tehdy jsme se živili jen mlékem a sladkými kašičkami. Nyní toužíme jen po pravém chlebu z nebe. Poznáváme Krista, který je našim duchovním pokrmem a nápojem, jak to zaslíbil (J 6:53-58).

Satan se také pokoušel zpochybnit Ježíšovu identitu. “Ježíši, kdo si myslíš, že jsi? Syn Boží? Skutečně? Tak to dokaž. Udělej zázrak a já ti uvěřím.” Ale Ježíš nepotřeboval nikomu, žádnému člověku ani padlému andělu dokazovat, kdo je Jeho Otec.

V poušti konečně zjistíme, kým jsme. Jistě jsi slyšel mnoho kázání o svém postavení v Kristu, jak s Ním kralovat a účastnil se podobných motivačních školení. Přečetl jsi všechny možné knihy, poslouchal cédéčka, zpíval všechny možné písně, prohlašoval a dělal jsi všechno možné, abys myslel a jednal jako Boží dítě, a přece pořád něco chybělo. Je snadné věřit, že jsi Synem Božím ve shromáždění plnném chval, uctívání a přesvědčivého kázání, ale kým jsi, až utichne hudba a lidé se rozejdou? Jsi skutečně přesvědčen, že jsi dítětem Božím se vším, co z toho vyplývá?

Poušť otestuje tvoji duchovní zralost. Tam jsi jen ty a Bůh a hlas, který stále naléhá: UČIŇ něco, čím dokážeš, že jsi tím, co o sobě říkáš. Na druhé straně, pobyt v poušti vede k tomu, že přestaneš činit a začneš být. Falešná identita, kterou jsi nacházel v neustálých aktivitách organizovaného náboženství, musí být v poušti položena na oltář a ty budeš stát nahý před Bohem, již zcela prost svých děl, titulů a pozic.

Tam se naučíme, co to znamená být oblečen do spravedlnosti vykoupené Jeho krví, bez čehokoli přidaného k tomuto šatu spravedlnosti. Tam najdeme svoji pravou identitu spočívající ve skutečnosti, že ještě před ustanovením světa o nás Otec věděl, choval v srdci a povolal nás do své náruče. Tam konečně uvidíme, na co jsme dříve naráželi, že naše identita jako dětí Božích není a nikdy ani nezáležela na tom, kdo jsme. Záleží jen na tom, kdo je On. Tady se naše já začíná ztrácet a my se nacházíme (zjišťujeme, že jsme) v Kristu.

  1. Část

Když byl Ježíš po svém křtu v Jordánu veden do pouště, byl plný Ducha Božího (L 4:1). 

O mnoho dní později se vrátil z pouště do Galileje, tentokrát již v moci Ducha (L 4:14).

V poušti se stalo něco, co Ježíše zmocnilo, aby lépe slyšel, poslouchal a pohyboval se v úplném souladu s Duchem svatým.  Později řekl, že „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to,co vidí dělat Otce. Cokoli dělá On, to podobně dělá i Syn …“ (J 5:19). Zkušenosti z pouště byly nástrojem, který Jej uschopnil žít a chodit svatě v Duchu Božím. Písma zaznamenávají, že Ježíš často, když byl pod nátlakem zástupů, se vracel do pouště (L 5:16; Mk 1:35; Mk 6:32).(Lukáš-Marek-Marek)  Poušť pro Ježíše nebyla zapovězenou pustinou, ale útočištěm, kde měl intimní obecenství s Otcem.

Jedna věc je žít v Duchu, ale zcela jiná věc je chodit v Duchu (následovat Ducha, být Duchem řízen) (G 5:25). V poušti nejsou ukazatele, turistické mapy ani houfy lidí, které by nám mohly posloužit k orientaci. V nejlepším případě občas narazíme na stopy těch, kdo tudy šli před námi. Vůbec nejdůležitější je, abychom se naučili naladit své uši na tichý hlas Ducha, který nás bude učit, co vlastně znamená chodit s Bohem a dělat jen to, co vidíme a slyšíme od Něho. I když do pouště můžeme vejít plni Ducha, musíme se tam naučit chodit v Duchu.

Jak jsme viděli ve 2. části tohoto seriálu, satan v zahradě Eden soustředil své pokušitelské schopnosti na to, aby úspěšně zmanipuloval první lidi útokem na tři věci: na žádost těla, žádost očí a pýchu života (1J 2:16). Když zklamal plán A, kterým Ježíše pokoušel, aby proměnil kameny v chleby (žádost očí), satan přešel na plán B.

Potom ho ďábel vyvedl na vysokou horu a ukázal mu v jednom okamžiku všechna království světa. Ďábel mu řekl: „Dám ti všechnu tuto moc a slávu těchto království, neboť byla předána mně a já ji dávám, komu chci. Pokloníš-li se tedy přede mnou, bude všechno tvoje.“ (L 4:5-7).

Co je touto vysokou horou, ze které satan ukázal Ježíšovi království světa? Je to hora zvaná já, neukřižovaná tělesná nátura lidstva. Stručně řečeno, je to žádost těla. Rozsáhlá království, která Ježíšovi ukázal, jsou ve skutečnosti falešné (nesprávné, nepravdivé, proradné) systémy, které člověk kolem sebe po vyhnání z ráje vybudoval. Lidstvo se marně snažilo nahradit to, co bylo ztraceno pádem v ráji, budováním nesčetných ošidných království, jejichž cílem byla ovládnutí a podmanění člověka. Máme království zvané bankovnictví, vláda, armáda, školství, zábava, volný čas, kariéra, náboženství a tisíce dalších, které nás všude obklopují. Lidstvo nyní ve své většině těmto královstvím zcela důvěřuje a věří, že Boha nepotřebuje. Bible nazývá tato nesčetná království Babylon (Zj. 11:15; 17:5).

Povšimněte si, že v tomto okamžiku satan nezpochybňuje Ježíšovo renomé jako Syna Božího. Chce jen malý kompromis … totiž takový kompromis, kdy člověk vezme něco, co právem patří Bohu, a dá to někomu nebo něčemu jinému. Když satan dostane to, co je Boží, je tím uctíván.

Ježíš mu však odpověděl: „Odejdi ode mě, Satane! Vždyť je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému budeš sloužit.'“ (L 4:8).

Ve své odpovědi Ježíš položil prostou a základní pravdu: při uctívání je rozhodující, komu sloužíme. Není pochyb o tom, že jako údy Těla Kristova jsme povoláni k tomu, abychom sloužili jeden druhému.  Pokud však tato služba nevyplývá přímo z uctívání Krista, je to jen lidské tělo oblečené do náboženského šatu.  Mnohé z “přisluhování”, které se koná v organizovaném křesťanství, je prostě jen uctívání (zbožňování) člověka a jeho království, které je zakořeněno v karnálním životě člověka. Proč se v dějinách křesťanství vyskytly (a pokračuje to i v současnosti) spousty těch, kdo slepě následovali, sloužili a finančně podporovali falešné vedoucí, kteří je klamali a špatně s nimi zacházeli? Protože tito křesťané slouží takovým vedoucím z pozice své vlastní tělesnosti.

Věří, že poslouchají Krista, ale místo toho uctívají tělesnost člověka, a to jak vlastní, tak tělesnost těch, jimž slouží. Slovo Boží je možné žít jen skrze Ducha Božího, jenž chce vždy vyvyšovat jen Krista.  Pokud nesloužíme jeden druhému na základě hlubokého poznání Krista, oddáváme se žádosti těla bez ohledu na to, jak zbožnými a svatými se zdáme být.

Satan od už začátku usiloval o to, aby mu lidstvo sloužilo, protože on ví, že služba je (rovná se) uctívání. Ježíšovi byla satanem nabídnuta nepředstavitelná moc (autorita) na zemi.  Mnoho mužů a žen během celých dějin dychtilo po takové moci a snažili se ji za každou cenu dosáhnout. Získání moci, uznání, bohatství a slávy tohoto světa se někomu může dokonce jevit jako odměna od Boha. Avšak dohled nad královstvími světa vykonává v současné době náš nepřítel, který tato království rozděluje jen těm, kdo jsou ochotní ho uctívat. Odmítnutím kompromisu si Ježíš zvolil cestu kříže.

Na poušti budeme i my konfrontování s královstvími těla, jimž jsme dovolili, aby se vytvořily (byly vybudovány) uvnitř nás.  Každé z těchto království nám musí být ukázáno (odhaleno). Duchem a s Jeho pomocí se s ním musíme utkat, vykořenit ho a svrhnout. Tento postup je pro náš pobyt (zkušenosti) na poušti životně důležitý. V metropoli organizovaného náboženství nás učili sloužit království denominace, tradic, zákona a strachu z lidí. Ale poušť je o tom, jak přejít z království světa do Království Božího.

Na poušti je karnální život zapírán a přestane být krmen: to, co ho dříve živilo, je odstraněno. Zvyšuje se naše závislost na obecenství s Duchem, intimním vztahu s Ženichem a na splynutí s Otcem.  Tento “pokrm, který vy neznáte”, o němž Ježíš mluvil ke svým učedníkům (J 4:31-32), se nyní stane i naším pokrmem a živobytím. K naší radosti zjistíme, že sloužit Bohu je (rovná se) pro Něho žít, nikoliv pro Něho pracovat.

Největším nepřítelem Nevěsty nemusí být to, co o tom soudíme my. Není to pronásledování, protože pronásledování nevěstu čistí, posiluje, a tím ji proměňuje v přemožitele. Není to ani hřích, protože hřích byl přemožen (Ř 8:2,3.) Jejím největším nepřítelem je kompromis, ty malé každodenní kompromisy v záležitostech týkajících se pravdy, počestnosti, milosti a spravedlnosti, které možná  zůstaly okolím nepovšimnuty. Nikdo nemá rád flirtující nevěstu – kromě toho, kdo s ní flirtuje. Každý malý kompromis, kdy nejsou ctěny hodnoty Božího Království, je duchovním flirtem se světem.

V poušti jsme ponořeni do hodnotového systému Božího Království, kde služba rtů a dvojité normy falešného náboženství neobstojí (neprojdou zkouškou). Zde, kde Kristus je vším, se učíme toužit po tom a vážit si jen toho, po čem touží a čeho si váží On.  Budeme se snažit být spravedliví, protože On je naše spravedlnost; budeme milovat pravdu a spravedlnost, protože On je spravedlivý a pravdivý.  A žádná z těchto ctností neponese typické znaky náboženských skutků, nýbrž poplyne svobodně a neomezeně s tím, jak se budeme učit nejen žít v Duchu, ale také chodit v Duchu.  Žádost těla může být překonána jen když se naučíme chodit v moci a síle Božího Ducha (G. 5:16). Ve 4. části Lekcí z pouště, budeme pokračovat v následování Ježíše na Jeho putováni pouští, abychom byli lépe připraveni na to, co nás tam čeká!

  1. Část.

V poušti není nic, co by vytvořil člověk. Všechno, čeho je tam třeba k přežití, poskytuje Bůh. Na svém putování pouští se Ježíš ukrýval v jeskyních nebo v četných skalnatých výklencích nacházejících se pod skalními převisy. Občerstvoval se z pramínků vody, které tu a tam prosakovaly na povrch vyschlého terénu. Někdy se na své cestě setkal s kočujícími pastevci stád, kteří bydleli ve stanech na poušti, která byla jejich domovem. Jak někdo moudře poznamenal, ne všichni, kdo se toulají (bloudí), jsou ztraceni.

Jak jsme již uvedli, satan ve svých třech pokušeních vytáhl proti Ježíši dva trumfy: žádost očí a žádost těla. Ježíš každému z nich odolal. Když satan pochopil, že Ježíš se od Božího Slova nenechá odchýlit, přestrojil se do zbožnosti a poprvé na Ježíše zaútočí citátem z Písma:

“Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“(L 4,9-11)

Na to mu Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.“ (L 4,12)

O co tady šlo? Stěžejní pro naše porozumění je místo, kde tento slovní souboj proběhl. Satan Ježíše přivedl na vrcholek, tj. na nejvyšší bod chrámu v Jeruzalémě. Právě odtud Ježíše vyzval, aby dokázal že je Boží Syn tím, že se vrhne dolů a bude důvěřovat Bohu, že Jej zachrání.

Chrám v Jeruzalémě byl pýchou celého Izraele. Systém obřadů a obětí prováděných v chrámu byl hluboce zakořeněn v židovském způsobu života a více než cokoliv jiného byl pro židovské dějiny a kulturu charakteristický. Když pak o něco později někteří z Ježíšových učedníků nadšeně poukazovali na velikost chrámových budov, na Ježíše to neudělalo žádný velký dojem (Mr 13:1,2). Z mimořádně vysokého vrcholku chrámu se otevíral za městskými zdmi pohled na hluboké údolí podél potoka Kidron. Někteří bibličtí učenci se domnívají, že výškový rozdíl mohl být až 213 m. Historik Josefus Flavius popisuje vzdálenost mezi vrcholkem chrámu a údolím pod ním následovně:

“ … údolí bylo tak hluboké, že shora nebylo možno dohlédnout jeho dna …. při pohledu dolů …. by člověk z té hrozné hloubky dostal závrať.” (Židovské starožitnosti, kniha 15, kap. 11.5)

Vrcholek chrámu byl také znám jako “místo troubení”. Z tohoto nejvyššího místa chrámu, odkud kněz vyhlížel rozbřesk a pak troubil na troubu, aby signalizoval začátek denních činností, které začínaly ranní obětí. Vrcholek chrámu byl snadno viditelný z mnoha částí Jeruzaléma, a Židé věřili, že Mesiáš se Izraeli zjeví právě z této nejvyšší části chrámu (viz Ml 3,1).

Satan tím v podstatě chtěl říci: ”Ovšemže jsi Ježíš, Boží Syn. To vím. Ale měli by se to dovědět i všichni ostatní, což by šlo zajistit tím, že bys to veřejně předvedl velkolepým způsobem. Pokud se vrhneš dolů a zázračně přežiješ, každý člověk v Jeruzalémě i mimo Jeruzalém uslyší, že nastal den tvého dlouho očekávaného příchodu. Okamžitě se staneš celebritou. Tvé mesiášství bude veřejně ohlašováno po celém Izraeli. Budeš mít tolik následovníků, že je ani nebudeš schopen spočítat. A nemusíš se vůbec obávat nějakého fyzického zákona zemské přitažlivosti, protože víš, že Boží neomylné Slovo tě nikdy nenechá na holičkách. Jdi směle do toho!“

Ježíš porozuměl, že satan chce, aby pokoušel Boha. Můžeš si být jist, že pokud tě satan nemůže přimět k tomu, abys ignoroval Boží Slovo, bude se snažit tě přesvědčit, že Bůh potřebuje tvoji pomoc. Jestliže budeš tímto směrem pokračovat, brzy se ocitneš na místě řidiče, zatímco Bůh pojede s tebou na sedadle spolujezdce jen jako pasažér. Ježíš znal a respektoval svého Otce příliš dobře na to, než aby Jej požádal, aby projevil své schopnosti. Ježíš svého Otce nikdy nepokoušel.

Povšimněte si, že satan je schopen Boží Slovo nanejvýš jen citovat. Může Boží Slovo jen citovat bez jakékoliv inspirace,protože nestojí v pravdě a pravda v něm není (J 8,44). Jedna z nejcennějších věcí, kterou se v poušti můžeme naučit, je nový způsob slyšení a přijímání Slova. Boží Slovo je daleko víc než jen morální instrukce. Především je to živé zjevení lidskému duchu. Mnozí, ať už uvnitř nebo vně křesťanství, umějí citovat Boží Slovo, ale jen ti, kdo chodí s Kristem, mohou vyslovovat Boží Slovo v autoritě jako nespornou pravdu.

Výslovným záměrem Ducha je uvádět nás do veškeré pravdy, a je to právě Kristus, který je VEŠKEROU pravdou (J 16,13).Duch má potěšení, když nám může průběžně zjevovat Krista, jednu vrstvu za vrstvou, od slávy k slávě. Může to dělat právě zde, v poušti, kde není omezován vůlí člověka. Různé denominace a proudy organizovaného křesťanství nám prezentují neúplného Krista, zdůrazňujíce ten či onen aspekt Jeho charakteru a zlehčujíce nebo popírajíce jeho další stránky. Zde v poušti začínáme vidět nesmírnost Krista v Jeho plnosti. Dřívější způsoby uvažování, které byly často budovány po dlouhá léta, musí být zbourány, aby se otevřela cesta Kristu, jehož plnost je nad jakékoliv naše představy vyšší, širší a hlubší. Omezený Kristus, jak jsme Jej znali dříve, ustoupí Kristu, který naplňuje všechno ve všem.

Shledávám zajímavým, že když satan tak zbožně citoval Ježíši Písmo, s návěštím “je psáno”, Ježíš mu neodpověděl “je psáno”, nýbrž “je řečeno”. Dále je zaznamenáno, že satan Ježíše opustil a čekal na další příležitost (L 4,12-13). Zde totiž rhema jakožto Boží Slovo naplněné Duchem (tj.Slovo vycházející z Božích úst), vyslovené Ježíšem jakožto žijícím logosem (tj. živoucí sbírkou) Božího Slova, kárá padlého anděla. Není divu, že satan odtud rychle zmizel.

Chrám reprezentuje náboženství těla, zatímco pýcha života se přestrojuje (vydává za) svatost. Byla to právě pýcha života, která nakonec polapila do pasti a podmanila první lidi v rajské zahradě, poté co žena viděla, že zakázané ovoce je “žádoucí k nabytí rozumu” (1M 3,6). Moudrost, kterou přijali, nebyla Boží moudrost, ale falešná moudrost světa (1K. 1,19-20; 2,5; 2,7; 2,13; 3,19).

Každá vysoká a vznešená věc, která se povyšuje nad známost Krista, má kořeny v moudrosti (či pýše) tohoto světa. Historie podává svědectví o tom, že kdykoliv se pýcha a karnální náboženství spojí, výsledkem je útlak a duchovní smrt. V člověkem vytvořeném chrámovém systému organizovaného křesťanství nachází lidská pýcha maskovaná za spiritualitu až příliš často vlídné přijetí a je jí dovoleno prosperovat. Ovocem je pak mělké kompromisní křesťanství zcela postrádající moc k proměně lidské duše. Za satanovou výzvou, aby Ježíš skočil z vrcholu chrámu dolů, byla snaha svést Ježíše k projevení pýchy nad svým duchovním renomé a kreditem.

V poušti dostane pýcha života smrtelnou ránu. V poušti se také naučíme, že duchovní boj není o tom, kdo jsme my, nýbrž o tom, že zůstaneme stát, zatím co Bůh prokáže, kým je On.

Každý chrám postavený člověkem má svůj vrchol. Chrámový systém s jeho důrazem na hierarchii, zákon, tradici a historii stále poskytuje mužům a ženám perfektní prostředí k tomu, aby mohli pyšně předvádět své duchovní renomé. Super slavní apoštolé a proroci vytrubují svá poselství z výšin, zatím co masy lidí shromážděných dole naslouchají jejich nejnovějšímu “slovu zjevení“. Tím často bývá sdělení: “těchto výšin můžeš dosáhnou také prostě tím, že si zakoupíš moji knihu, budeš postupovat podle mého plánu, podporovat moji misii” atd. Vedoucí mega církví hodnotí svoji úspěšnost podle velikosti svých stavebních projektů nebo účinnosti marketingové strategie. Všude jsou lidé v jednom kole, aby zajistili, že život chrámu bude nadále bez přerušení pokračovat tak, jak až doposud vždy pokračoval. Atmosféra chrámu svádí k sebechvále.

V poušti nejsou žádné chrámy postavené lidskou rukou, ani žádné skvělé příležitosti k usazení se na vrcholku chrámu. Chrám, ve kterém přebývá Bůh a který je lidským okem neviditelný, je postaven v Duchu z živých kamenů. Zjistíme, že má zcela jinou atmosféru, než na jakou jsme byli dříve zvyklí. Jediný způsob, jak v poušti dosáhnout povýšení, je ponížit se. Kříž je zde denní realitou, nikoliv historickou událostí. V poušti se mění i naše touhy. Zatímco dříve jsme se snažili napodobovat v duchovní službě naše oblíbené vedoucí, nyní se radujeme z toho, že se můžeme menšit a Kristus může růst (J. 3,30).

V činorodé metropoli organizovaného křesťanství se život soustředí kolem chrámu a jeho aktivit. V prázdnotě pouště se Kristus sám stává naším životem a my se stáváme Jeho chrámem.

V poušti je odhalena skutečná podoba našeho karnálního náboženství, a jsme zde postaveni před zásadní volbu. Buď můžeme dát souhlas k tomu, že zemřeme žádosti očí, žádosti těla a pýše života, nebo se můžeme vrátit k důvěrně známému, pohodlnému a uklidňujícímu způsobu chrámového provozu, kde taková dramatická rozhodnutí nejsou vůbec na programu.

Tolik tedy o poušti. Kříž je možno jasně vidět z kteréhokoliv místa.

Autor: Cheryl McGrath

Zdroj: http://breadforthebride.com/category/lessons-from-the-wilderness-series/

Sdílejte články

Napsat komentář