Petr Chelčický: O trojím lidu

Požádal jsi mně, abych ti napsal něco málo o učení rozdělující lid na tři stránky, kteréžto se vyhlašuje jako vůle Kristova. Pochybuji, že mám k tomuto dost poznání, ale pro tebe tak učiním. Ale předem tě varuji: Neumím být stručný. Píšeš mi, že skrze stručnost bys mohl porozumět i mnohem složitějším věcem, než mému psaní.   Ale toto je pro mne těžké. Tyto věci, tak jak jim rozumím, nemohu popsat krátce, to je jakobych měl pěti kameny postavit velké město. Vždyť pěti kameny nepoložíš ani základ jediného domu!

Jsem si jist, že to, co Kristus požaduje od duchovních i lidu, víš sám i bez mého psaní. Proto se budu snažit moc nerozepisovat.

Ale nebyl jsem si jistý tvým povědomí o stavu světské moci. Prostudoval jsem si spisy všech táborských kněží i mistrů pražských, které se objevili od počátků bojů. Kdo ví, kdo a co o moci světské ještě napsal či napíše.Protože existuje takové kvantum spisů a filozofování, nemíním tě nimi zaneprázdňovat. Neboť každý z nich ví své o světském stavu, kde je však toho míra a konec? Ale některých jejich názorů se přece jen dotknu.

Nejprve však ukážu, na čem je založena moc: Na hrůze, kterou budí. Moc se projevuje bezcitností, hrozí, nadává, násilím se prosazuje, uvězňuje, bije i zabíjí. A takovouto moc světskou Samotný Bůh od počátku ustanovil  ve všech národech pro Svůj Řád, který země potřebuje a který Bůh vyžaduje ode všech. Ale tvrdím, že mezi těmito národy existuje jedna výjimka, ve které Bůh vyhlásil přímo Svůj Zákon. Neboť je psáno: „Všem národům ustanovil Panovník knížete nebo vladaře, jenom Izrael je pod přímou Boží vládou.“

 

Izrael Bůh tedy nesvěřil žádnému králi na zemi, protože sám chtěl nad ním kralovat.  V Písmu je zjeveno, že od chvíle příchodu do zaslíbené země až do doby Saula nebyl žádný panovník Bohem nastolen. Ale když Izraelský lid sám od sebe volal po králi, tehdy řekl Bůh proroku Samuelovi: „Vyslyš hlas tohoto lidu, neboť nepohrdli pouze tebou, když žádali krále, ale také mne zavrhli, abych již nad nimi nekraloval. K tomuto směřovali jejich skutky již od toho dne, když jsem je vyvedl z Egypta“. A když pak tomuto lidu Samuel kázal a vyčítal jim, že zle učinili, když místo Boha chtějí mít krále nad sebou, tehdy lid, polekán jeho řečí, řekl: „Nade všechny hříchy jsme se dnes provinili, když jsme žádali o panování krále.“

Takže teď vidíme, že podle Bible nad těmi národy, kde nevládne boží moc, Bůh ustanovil moc odstrašující s mečem, aby s tímto odstrašujícím mečem pásl neposlušné a nemoudré lidi, ale Jákoba vyvolil za výjimečný lid, aby v pokoji byl spravován ve všem dobrém, dokud Izrael sám tímto nepohrdl, když si zvolil poddanství králi.

Dále si musíme ukázat, že když David (nebo jiný židovsky král) byl nastolen, tehdy byl Zákonem pověřen, aby skrze moc svého meče prosazoval, co žádá Zákon. Jeho povinností bylo také vojensky bránit Židovský Zákon proti jeho nepřátelům.

Tentýž Zákon žádal smrt za hříchy a také jiné mnohé menší tresty podle pravidla: Oko za oko, zub za zub. Všemi těmito úkoly Zákonem přikázané se pověřila králova moc a král mohl být legitimně povolán.

Také i Kristus ve svém zákoně přináší ustanovení a příkazy, které může světská moc naplnit. Z tohoto úhlu pohledu nelze říci, že král nemůže spravedlivě a svatě stát na skutcích Zákona Kristova. Jestliže je zákon změněn a my jsme vysvobozeni skrze Milost Našeho Pána Ježíše Krista od zákona smrti a podléháme zákonu milosti, pak tedy zjišťujme, na čem v Kristu moc založíme!

 

Tímto výše uvedeným výkladem, který ještě níže rozvedu, jsem tě chtěl vyzvat, abys sám posoudil, jestli jde Zákon Kristův v prolévání krve ve stopách Zákona Starého. Jestliže se tedy nebojíš, pak jdi a jasně ukaž králům, knížat a pánům cestu Kristova Zákona a oni se naplňujíc tuto cestu jistě stanou svatými. Když tedy vezmeš Písmo ze Staré nebo Nové smlouvy, jakékoliv místo, kde se podle tvého názoru jasně a zřetelně v Kristu ustanovují páni a  knížata, pak se ujistíš, že jim legitimně schvaluješ jejich pravomoc podle popisu práce z Kristova Učení. Jestliže tedy tvrdíš, že tento Trojí Lid tvoří Tělo Kristovo, pak tedy říkej i to, že toto tělo má být spravováno právě Zákonem Kristovým! Jestliže si Ježíš vybral tělo z takového trojího lidu, pak tedy Zákonodárce svěřil ruce tohoto těla světské moci, aby mečem prospívala ostatním údům. Ale tento výklad nemá oporu ve víře v Krista, ani v Písmu Svatém zjeveným Duchem Svatým, ale nyní  mnozí kněží a duchovní jej takto vykládají, aby druhé oklamali. Vždyť přece kdo je pod Zákonem Kristovým, má jistotu spasení, tam směřuje cesta Zákona a to mají kazatelé v lidech povzbuzovat a ukazovat! Protože kdyby víra Kristova pověřila státní moc bojem a trestáním, proč by Kristus měnil zákon židovský za jiný duchovní? Jestliže by chtěl, aby se v Jeho Jménu sekalo, věšelo, topilo, pálilo a jinak krev z lidí cedilo, jaká by tedy byla ona změna z krvavých požadavků předešlé smlouvy?

Proto si zvol, podle svého uvážení a promysli si, jak chceš v životě v Kristu válčit, trestat, zastrašovat! Protože nemůže šlechtická moc jinak, než zastrašovat. Jestliže od toho upustí a bude odpouštět, ihned sama od sebe zhyne, neboť kdo by se ji bál, když nabízí milost, ne sílu. Proč by se tedy kdo strachem třásl? Vždyť k čemu připodobnit vladaře: K fíku sladkému, olivě tučné a vinnému kořeni, který lidi utěšuje anebo k trnu ukrutnému, který člověka neváhá udeřit, odřít do hola, do vězení zavřít a zabít. To spíše mocní potřebují, než hladové krmit, nahé odívat, nemocné léčit, vzdát se násilí a nátlaku, aby se milost naplnila. A proto je veliký rozdíl mezi mocí a milostí. Proto je třeba jasně sdělit, jaký řád lze silou nastolit, co se skrývá za tímto řádem a komu takovýto řád prospívá.

Rozuměj: Bůh skrze Svého Syna chce po křesťanech  něco jiného. Na rozdíl od lidu nemoudrého, který nezná Boha a není pod jeho vládou. Protože nějakou tu spravedlnost přece potřebují všechny země.

Kdyby nebylo této spravedlnosti, nemohli by lidé spolu žít. A právě pro množství národů na této planetě, ktere neznají Boha ani jeho ctnosti, které ani právo druhých nerespektují, Hospodin, který přece chce dobro i pro tento lid, ustanovuje krále a knížata nad nimi, aby skrze královskou moc mohli žít v pokoji, aby veškeré bezpráví bylo potlačeno a každá žaloba k právu přišla. Aby nikdo nemohl jinému křivdit, násilím vyhrožovat, krást, hospodářství narušovat. Každá moc, která chce lidu přinést mír, aby se rozmnožila vzájemná úcta a bohatství, tím tvrději musí odstrašovat tresty, aby více strachu vzbuzovala a tak aby si každý hleděl svého. A když moc všechno zlo odstraší, tehdy řád nastane, v pokoji člověk bude žít a pracovat bez překážek. A takovýto řád musí vládnout nad všemi národy, jinak by zkazili jedni druhé, vojsko by povstalo proti vojsku, silnější by porazili slabší, z domovů by je vyhnali a jejich dědiny, domy, statky i ženy zabrali. Proto moc nazýváme světskou, protože běh a prospěch světa ona spravuje. Ona ručí za to, aby se právo na světě zachovávalo.

 

Z tohoto důvodu je moc násilí a zastrašování jako základ práva. Ale toto platí kvůli zločincům, kteří žijí bez víry i charakteru,  které právo odstrašujícími tresty nutí, aby upustili od svých zločinů a nových aby se nedopouštěli. To vše vrchnost činí pro svůj užitek, aby jeden nesvedl druhého a tak aby ve svém panství nepřišli o žádného poddaného. Proto vytrvale trestá každé zlo i nad tím nejmenším, protože chce mít i z toho nejmenšího užitek. Proto tolik usiluje nastolit bezpečí. Proto pouze a jen pro strach lid nemoudrý, který nezná Boha ani Jeho Spravedlnost, se poddává meči, který jim přikazuje. Avšak ať se zdá opak, přesto samotnou pravdou není motivována ani jedna strana mince: Jedni pro svůj zisk trestají a druzí poslouchají ze strachu, že jinak přijdou k úhoně. Byť ani ten, ani onen, ctnost v sobě nemá, přesto výsledkem je oboustranné dobro. Avšak jak je patrno, toto právo a tato spravedlnost  je vzdálená víře Kristově, neboť zde se jedná jen o hledání vlastního sobeckého prospěchu. A ještě doplňuji, že pro stát je menší zlo, když skrze byť takovouto moc se v míru spravuje a tak je všechen zločin a žaloba vymícena. Ale přemnožená a vzájemně nepřátelská vrchnost  to dobré kazí, že ani pravda, ani pokoj, nezavládne zemi a žádné právo nezůstane v lidu. A tak když někdo něco má, po tom mnozí vztáhnou ruku, tlustý na kost zhubne a hubený sice může mít svou čest, ale nic z toho.

O to raději teď píši o pravém právu, který Kristus uvedl podle cti a milosti Ducha Svatého. Vždyť Bůh skrze proroka pravil o Kristu, že „On bude spravovat lid můj Izraelský.“A Kristus poddal svůj lid pod zákon milosti, v němž není žaloba, aby pravá harmonie duchovní, podobná andělům v nebi, zavládla v tomto lidu. Pokoj nerozdělitelného svazku mnohých údů jednoho těla. Dokonalá spravedlnost, která daleko převyšuje světskou moc jakýkoliv knížat, ale i Starého zákona, kterou Kristus označil za nedostatečnou, když řekl: „Nebude li vaše spravedlnost hojnější než židovská, nevejdete do království nebeského.“ Jestli jsme tedy poddání Milostí a Bez žaloby, pak v sobě, v našich srdcích, máme zasazenou onu vysokou spravedlnost, která spočívá v milosti ke všem. A kde roste tato milost, tam všem ze srdce přeje dobré, a ne pouze přeje, ale také činí, podle svých sil a schopností. Tatáž láska žádnému nepřeje zlo, ani nepřivolává, nečiní, nebere, nepřekáží, nezarmucuje, ani jinak neškodí druhému, ale těší a pomáhá každému podle svých možností a potřeb druhého.

A ještě více ta milost, když bezpráví zakusí, to trpí a zase miluje, modlí se a dobře činí těm, kdo ji pomlouvají, nebo křivdí.

A tak neexistuje žaloba pro ty, kterým zákon sluší, neboť kdo v sobě nosí ovoce lásky výše uvedené, ruší žalobu na obě strany: Druhým křivdu nečiní, tudíž nikdo na něj nemůže spravedlivě žalovat, a když křivdu zakusí, tak tu strpí. V takových není místo pro sváry, pro takové jsou soudy hanbou a hříchem, jak praví apoštol: Když jsou mezi vámi spory, je mezi vámi i hřích. Tito činí spravedlnost dokonalou, vždyť Boha i bližního právě miluje a ve vztahu ke všem pokoj a dobro hledají. Takovému řádu, který vládne a měl by vládnout lidu božímu, se nelze naučit od žádné moudrosti tohoto světa, k takový řád násilím nemůže vnutit světská moc, tento řád se rodí ze srdce dobré vůle, které není pod strachem jako srdce otrokovo, ale pod milostí jako srdce synovo. Takoví se učí zákonem pravdy popsaném ve Čtení, jsou vedeni Duchem Svatým, jak píše apoštol: „Ti, kdo jsou synové boží, jednají Duchem Svatým.“

Na druhé straně moc světa spočívá v tom, že jedině svědectvím lze najít spravedlnost, a tak když chybí srdce dobré vůle, musí se nátlakem ke svědectví nutit. Nikdo přece druhým k právu nepomůže, jestliže tím sám utrpí škodu, a tak na sebe pravdu v žalobě nepoví, jenom když je svědectvím druhých přinucen. Takový člověk není v srdci spravedlivý, když na konec pouze pro to, že mu nic jiného nezbývá, je ochoten uhradit křivdu, která vznikla mezi ním a jeho bližním, proti svému užitku. Nezná Boha a ani se jej nebojí. Pro takovéto muže existuje světské právo, kteří svou nespravedlivou a nerovnou vůli skloní pouze pod odstrašující mocí meče.

 


Pro tento naprostý rozpor světského práva skrze moc a práva Kristova skrze milost, musíme jasně a otevřeně říci, že toto dvojí právo nemůže spolu koexistovat ve jménu jedné víry Kristovi.Nemůže koexistovat právo Kristovo a právo světa. Vždyť něco jiného je konání člověka, který mocí přinucen nemá jinou alternativu a konání člověka, který láskou činí skutky dobré vůle stojící na slovech Boží Pravdy.  Z toho zřetelně vyplívá, že stejně jako je daleko moc světská od Pravdy Kristově zaznamenané v Písmě Jeho, tak daleko je víra Kristova od potřeb moci světské. Moc vírou nejedná a víra moci nepotřebuje. Víra svou plností a zachováním nezávisí od moci. Ale jako je motivací mocí hromadit zboží, početnost družin vojáků, hradů a pevných měst, tak motivace a prospěch víry spočívá v Moudrosti Boží a Síly Ducha Svatého. A tak bez moci, která vzbuzuje strach a odstrašuje člověka tak, že ztrácí svobodu jednání, víra pevně stojí, opírajíc se o moc Ducha. Vždyť jak apoštol píše: „Nepřijalí jste ducha bázlivosti, ale Ducha Synů Božích, v kterém voláme Abba, Otče.“ tito bratři a sestry, kteří pod tuto správu náleží, já osobně považuji za tělo Kristovo Duchovní.

Můžeš namítnout: „Dobře by bylo, kdyby všichni byli takoví, ale neboť nejsou, je potřeba světské moci, aby zlé přivedla ke spravedlnosti.“ Ano, z tohoto pohledu sluší knížatům roucho spravedlnosti. Ale tvrdím: Co je tomu knězi do moci světské, vždyť ho Kristus poslal se Čtením kázat, aby pod Jeho Správu uvedl lidi, které jsou Písmem povolání a ty přijmout jako věrné Kristovi? A naopak, kdo se Písmu nepodvolí, má na něj přivolat světskou moc? Vždyť kdo není povolán skrze poučení Písem, nepřijme Krista za svého Pána ani násilím, vždyť ani němčině neporozumí člověk, který se vyučil pouze jazyku českému! Nehodnověrné je kázání kněze Kristova, který neschopen skrze Čtení přivést mnohé ke Spravedlivosti Kristově volá na pomoc světskou moc. Který v kostele ohlašuje hříchy cizoložných, opilců a jiných a nutí moc, aby toto potrestala. A třeba se dokonce domnívá, že touto akcí kázání prospívá.

Naopak, s pohanem jej lze srovnat, vždyť knížata pohanská mnohem snaživěji trestají cizoložství, vraždy, krádeže a všechny nepokoje. A k tomu nepotřebují žádná kázání knězova, ale činí tak, aby pokoj měli v lidu a tím neutrpěli škodu. Tito kněží si myslí, jak je světská moc prospěšná křesťanské víře a ona při tom může klopýtat na obě nohy ve srovnaní se spravedlností mocí pohanské.Vždyť pohané sami od sebe nejsou líní zlých věcí trestat, a tento údajný sluha víry Kristovi úplně stejně hříšníka v kládu vsadí. Když u pohanů nalezneme dokonalejší spravedlnost, tehdy je to všechno daleko od Krista. A co tedy kněz, který neuspěje u opilce s Písmem a skrze světskou moc ho připraví svým kázáním do klády?

A chceš li hlouběji porozumět, co moc dělá s vírou Kristovou nebo co udělat může, analyzuj názory těchto kněží, ač oni je pokládají za pravé. Jak mnozí od víry Kristovi chválí a oslavují světskou moc, jako by ona byla smyslem a naplněním učení Kristova. Však nikdo z nich nemůže ukázat jakýkoliv větší užitek světské moci víře Kristově. Jiní kněží obhajují světskou moc, jejich války a soudy, zákonem židovským, nebo svou svévoli. A když ji ospravedlňují při trestání hříšníků, tehdy je chválí jako nejpilnější učedníky Kristovi. Ale když u vší té píle nepřinese jejich snaha víře Kristově žádný prospěch, tak tam žádný prospěch prostě není.



A tak říkám: Kdybyste světskou moc nemíchali k víře, pevněji by víra stála, protože ovoce plnosti víry nezávisí na moci světské, ale naopak, uzpůsobuje člověka dokonale přes svědomí v celém jeho životě. A tak je nic, co zmůže moc, ve srovnání s tím, co zmůže víra.  Ano, vím, že apoštolové a po nich i další svatí lidé obraceli ke Kristu také mocné světa, aby je vyučili v cestě Kristově, ale nikde v Písmu, ani v kázání kohokoliv, jsem neslyšel, že by si lid křesťanský ustanovil  krále ve jménu víry Kristovi. A to až do doby, kdy Silvestr obrátil na víru  římského císaře, který si ponechal vše, co v moci pohanské držel. A tak moc římského císařství se postavila pod víru, podobně také v dalších zemích. Ale také je nám známo, že skrze tu světskou moc pronikl do církve Kristové antikrist a ta veliká nevěstka, co sedí na římském stolci, všechny své jedy mohla volně rozšířit. Neboť tato moc byla do církve přijata i s poctami, zbožími a práv, jak je dříve u pohanství požívala. A ta sama moc pak obdarovala kněze lény; sama falešně víru přijala a teď úplatky kněze o víru připravila.

Osobně se domnívám, že kdyby se vše odehrálo v pravdě, že by Silvestr spíše císaře do hola odřel, než by od něho přijal dary. A když se tedy takhle falešně sjednotila světská moc s duchovenstvem, začalo kněžstvo růst v bohatství a cti tohoto světa. A jak tak k vrcholku dorostli, pak všechny jedy, ve kterých si ďábel tak libuje, skrze žehnání a sladké řeči na svět vylili. A když ta zmalovaná prostitutka svou všechnu sílu převzala od moci světské, pak v souladu se svou neslýchanou oplzlostí začala s tou mocí líbat, milovat, tulit se, žehnaje a pochlebujíce, vše odpoušťaje a všech svých náboženství účastníce se. A tak se všemi pozemskými králi smilnila, pokoušela, vždy moci povyšovala, až nakonec se nemohlo o ní říkat:

„Stran církve svaté náměstek božství“, ale spíše pravdivěji: „Třetí strana pekla a náměstek Lucipera pyšného, který se nepokoří ani Bohu, ani lidem…“

A toto přešpatné spojení dvojího lidu v církvi Kristově, kteří jsou největšími nepřáteli Jeho Kříže, popírá chudý a bolestiplný život Pána Ježíše Krista a Jeho upřímné učení.

Když se tato pohanská moc do církve přijala, přijal se i všechen svět. Když tito mocní nepoctivě vnikli do církve, kdo je takový člověk, aby ho do církve nepustili? Lichváři a kupci si u kostelů připlatili, kněze ornáty a platy uplatili, vylichvili a kněží je na oplátku blahoslavili, neboť jejich dary svá břicha nasytili.  Proto když takhle celý svět vír přijal, bylo třeba Písmo překroutit, aby všechny uspokojili a cestu spasení jim zajistili. A to je důvod úpadku víry a výkladu písma, protože chtěje zajistit spásu celému světu, aby celý svět mohl být slaven jako církev svatá, choť Kristova. I když celý svět nikdy nepoznal a ani nepozná Pána našeho, přesto byl falešnými knězi do církve přijat, aby tito kněží byli světem přijati a v pokoji v něm žili.

Z výše uvedeného můžeš poznat, že je zcela v rozporu kázat jako Kristovo učení, že Bůh ustanovil nad Svým Lidem krále, nebo pána, aby skrze královskou moc církev věrně u víry stála. Že oklamaný kněz pustil císaře dírou, a ne dveřmi,  k víře Kristově, a uznal jej pánem nad křesťanským lidem, byť jsou tyto dva světy nesmírně od sebe vzdáleny.

 


Tento výklad ukazuje, jak hluboce zbloudilá je víra, že skutky moci a její podstaty plynou z Božího zákona a z Jeho Vůle, že církev Kristova potřebuje tuto pohanskou sílu, aby násilím v Jeho Jméně krev ve válkách prolévala, trestala podle žalob duchovních skutky Starého Zákona, podle práva pohanského popravovala, věšela, topila, stínala, lámala kolem, vězně v zapomnění nechala hnít, o hlavu druhé připravovala, loupila, šířila bolest, násilí, porobu. A protože tato moc se přidala do Kristova Učení, činí se toto vše v Ježíšově Jménu. A tak Krista, který vylil svou krev za hříšné lidi, obohatil Silvestr mocí světskou, která v Božím Jméně krev z lidí cedila v bojích a jiných smrtích. A toto všechno se oslavuje jako ovoce víry Kristovi. Na proti tomu my věříme, že Kristus nás nemocí a ponížením svého kříže osvobodil z moci ďábla a tak nemůžeme s tímto souhlasit. Tyto falešná učení jsou přidány k Zákonu Kristovému, avšak jedině tento Zákon je životem lidu. Jestliže jsou však ovoce násilí ovocem zákona, tehdy násilí je našim životem.

Možná jseš pobouřen tím, co čteš a namítáš: „Však Svatý Pavel, apoštol Kristův, lépe než ty rozuměl požadavkům víry a on přikazuje křesťanům, aby se poddávaly  vyšší moci. A toto jeho tvrzení je pravdivé a od Boha, že jinak to nemůže být. Toto Bůh ustanovil a kdo se moci protiví, Boží Vůli se protiví. A když toto je Vůle Boží, jak to, že v nich život není?“ Ano, zde apoštol Pavel ukazuje poměr mezi mocí a křesťany a přikazuje věrným, aby se poddaly světským zákonům a báli se meče jeho. K tomu však pravím: Ano, to je pravdivé přikázání apoštolovo, ale je potřeba respektovat kontext, komu  a z jakého důvodu toto píše. Ve své epištole poučuje  věrné v Římě, věrné původem římského, židovského i pohanského. Věrným, kteří uvěřili Bohu pro apoštolovo kázání. Z epištoly nelze vyvodit, že by psal mocným a vyzívá je, aby víru Boží bránili. Ano, věrné učí tomu, aby vrchnost poslouchala jako Krista. Ale jedná se o křesťany podřízené pohanské vládě římského císaře, která sama bez víry pronásledovala věřící a krev mnohých svatých má na svědomí.  Až později se římský císař přihlásil k víře. A tak je velký rozdíl, když apoštol křesťanům přikazuje,  aby moc nepřátelského císaře nad sebou strpěl, ve srovnání s dnešním falešným učením.

Apoštol toto přikazuje z dobrých příčin jak pro dobro lidu, tak pro dobro moci.

A proč by věrní křesťané, kteří jsou Milostí Pána Ježíše Krista osvobozeni od  mocí satana a břemen Starého zákona, neměli být osvobození také z břemen světské vrchnosti? Tvrdí se, že vrchnost má odlišnou podstatu než ďábel  a starý zákon, a proto se věrný nevyjímá z její roboty, ale přikazuje se poddat se jí. Ale samotný Pavel neustanovuje moc meče nad věrnými, toto není Zákon Kristův, aby moc meče se přiložila na hrdlo křesťanů. Protože Kristus své ovečky vykoupil od Zákona Odstrašování, je nelogické tvrdit, že přes učení apoštola druhý odstrašující meč na ně přivolal. Vždyť která moc postihuje všechny, ač jsou pod Zákonem Božím, nebo nejsou, křesťany či pohany, než moc odstrašujícího meče? Pro toto násilí se nikdo nemůže hnout z místa, než jaké mu meč ukáže. Apoštolova slova patří věrným sborům, které žijí na panstvích pohanské vrchnosti, aby jim v dobrých věcech poddáni byli, jak z pokory, která sluší sluhům Kristovým, tak pro to, že tato moc byla zřízena Bohem, jak bylo výše ukázáno, aby Jeho Řád, který musí být mezi lidem, byl mocí vynucován a aby byl zaručen lidem život ve spravedlnosti a bezpečí. A tak apoštol káže: Ne jenom pro strach, ale i pro své svědomí poddáni buďte. Říká: „Ne jenom pro strach“, pro strach z hněvu meče, ale „i pro své svědomí“, neboť moc je odpovědna přinést lidem mír a bezpráví sama nečinit. A tak cokoliv vrchnost v této odpovědnosti přikazuje, to přikazuje i Bůh. A když křesťan pohrdá povinnostem, které vedou k pokoji a spravedlnosti, a nechce je konat jenom proto, že je přikazuje vrchnost, ten také Bohem pohrdá a potupuje Jeho Přikázání. Takovýto člověk ztrácí dobré svědomí, protože se protiví Bohu. Naopak člověk, který se podřizuje povinnostem, které vyplívají z odpovědnosti vrchnosti před Bohem, Bohu se líbí.

Je však třeba jasně a otevřeně napsat, že ne vše, co vrchnost z této odpovědnosti přikazuje, pro Boha přikazuje. Naopak, jen pro vlastní užitek káže lidu nemoudrému, aby  ze spravedlnosti  žili, a ne ze zločinů. Ale Bůh proto, že sám je Pravdivý a Pravdu miluje, přikazuje člověku poctivý život, právo velké i malé. Jak velký je rozdíl mezi motivací Boha a motivací knížat! Ano, stejně reagují na křivdu bližního: to rozhněvá jak Boha, tak vrchnost.  Ale hněv Boha a hněv vrchnosti pramení úplně někde jinde. A tak, kdo se v tomto protiví knížatům, protiví se Bohu a kdo vykonává povinnosti spravedlnosti k vrchnosti, naplňuje tím předně spravedlnost k Bohu. A tak věrný, který pro své svědomí naslouchá Bohu, obdrží i přízeň knížat.

 


Toto si tedy přeje apoštol, aby věrní pro hněv těchto pohanských vrchností plnili povinnosti vedoucí k této spravedlnosti, aby svou víru nepošpinili, kdyby odpírali. Neboť tak by mohli ve svých pohanských pánech vzbudit dojem, že ta víra křesťanská je šibalstvím, které se nechce poddat, a tak by je pro malou věc pobudili proti sobě i proti své víře.  A proto apoštol takto napomíná věrné žijící na pohanském území pod pohanskou vrchností. Aby pro dobrou pověst strpěli nad sebou krále, aby nepohoršovali špatnými příklady, aby víru nepošpinili z malicherných příčin. Ale toto neplatí pro zboží mimo takovýchto zlých pohanů. Apoštol neustanovuje křesťanský odstrašující meč nad bratry v Kristu. Vždyť také lid Staré Smlouvy stál před Bohem původně svobodný bez pána, sám Bůh chtěl nad nimi panovat. A kdyby lid tímto nepohrdl, neměl by nad sebou krále. Oč více lid křesťanský, který Svou krví vykoupil! Bůh sám zůstává králem v domu Jákoba na věky, jak sám praví, že je králem pravdy. Jákob slyší Hlas Jeho a poslouchá Svého krále, a tak ne pouze na tomto světě živ bude, ale získává život věčný. Z tohoto výkladu tedy plyne, že apoštol svou epištolou neoznačuje moc s mečem za Zákon Kristův, neustanovuje pány nad věrnými, ale z potřebných příčin napomíná je k poslušností k pohanským vrchnostem, na jejichž zboží žijí.

Četl jsem překlad mistra Jakoubka z knihy „O nadáním kněžském“, kterou napsal Wicleff. Jeho myšlenky jsou nyní velmi rozšířené. Ten na počátku dělí křesťanský lid na tři stránky a každé z nich určuje vlastní úkoly. Moc světskou nazývá „Třetí stránku církve svaté“, jako „náměstka božství“, jehož úkolem je bránit ostatní dvě stránky, t.j. lid kněžský a obecný, mečem.O duchovních píše, že jsou náměstci lidství Kristovo a že mají Krista následovat  chudobě, práci a trpělivosti, jejich úkolem je učit dvě zbylé stránky.  S tím, co píše o moci světské, vy i mistři souhlasíte a tímto obhajujete svou válku o zákon Boží. V prvním roce války jsi ty a někteří další z vašich knězích, v Písku proti mne disputoval, snažili jste se dokázat, že použití síly je v souladu s vírou. Říkali jste, že když už se na základě těchto výkladů Wiclefových vede boj, nelze je již odvolat. A když tyto názory tak dobře pokládají základ vaší války, nemáte zapotřebí hledat základ jiný. Naopak, je třeba se tohoto hledání obávat. Wiclefa se jako jisté víry držíte a s nadějí tak Boha očekáváte.

Tím hlasitěji teď volám: Jestliže je tedy moc světská náměstkem Kristova Božství, silou Bohu slouží a brán mečem zákon Boží a ostatní dvě stránky církve, pak tedy jak více naplnit tento ideál než chránit kněze, když káže evangelium, chodíce po celém světě? A světský meč se musí snažit, aby ubránil kněze před veškerou škodou, aby ten, ochráněn, mohl volně šířit slovo Boží. Předpokládejme, že je pravdivé dogma, že kněz je obrazem Kristova lidství a má jej v práci a v trpělivosti věrně následovat. Pak když on bude kázat a zlí lidé ho budou chtít zbít anebo jinak uškodit, a obraz Kristova Božství s připraveným mečem mu nedá ublížit, jak potom může teď kněz následovat Krista v trpělivosti?  Když světská moc nedovolí, aby duchovní prošel protivenstvím, nezničí tím zároveň veškeré následování Kristova Lidství v jeho skutcích? Nebude tak obraz Kristova Božství ruší práci obrazu Kristova Lidství? Kristus káže každému člověku ze Své Obce, aby, když ho někdo uhodí ve tvář, nastavil útočníkovi druhou. A apoštol k tomu dodává, aby se žádný nebránil bezpráví. Avšak když vrchnost z titulu své funkce ho před bezprávím ochrání, jak se opět naplní Kristova řeč? A že je účinnější obrana skrze světskou moc než obrana vlastními silami. Nebo´t jeden muž se může ubránit muži sobě rovnému, nebo slabšímu. Ale stojí li za ním moc,  která ho z titulu své funkce chrání proti bezpráví, pak se právě touto mocí. Čímž je na hony vzdálen strpění bezpráví. Ale toto se spíše hodí pro pohana a sluhu tohoto světa než pro křesťana pod vládou Kristovou. Člověk nechce nic strpět a každému bezpráví se brání a proto se vojska sbírají, aby větší sílu proti utrpení měli. A proto také moc světskou vyhledávají. A je li křesťan z přikázání a z Krista povinen sám sebe nebránit, copak by ten, kdo by mu násilím pomohl, svým násilím ještě násilněji neporušil přikázání Kristovo?

A tak tě prosím, abys odhlédl od nedokonalosti mých slov. Dovedu si představit, jak se tě tyto věci dotýkají, dej si čas a rozmysli si, čemu věříš, je li pravdivé ono rozdělení Kristova těla na tři stránky, nebo chceš-li údy. Jeden úd má sloužit jinému, ale co když svou službou vzájemně ruší to, čím jsou Kristu povinni? A z Wiclefova učení nic jiného odvodit nemůžeš. Jestli je tento názor pravým výkladem těla Kristova, pak tehdy světská moc nedá strpět žádnému bezpráví z víry Kristovi, neboť pomstí všechno, čím by měli být z přikázání Kristova živi jeho údy. A když je kněz další stránka tohoto těla, aby z titulu svého úřadu vyučoval zbývající dvě, pak bude učit světskou  moc,  aby zabránila zlým lidem konat násilí a křivdy a zároveň bude učit křesťany z obce, aby ve stopách Kristovy trpělivosti následovali Pána. Co tedy činí kněz: Jedny učí, aby protivenstvím zabraňovali a druhým, aby protiventsví strpěli? Copak je možné zároveň učit pekaře nepéct chleba a jiné učit chleba jíst? Když tedy vzniká tento rozpor, čím kněz prospěje celému tělu, když bude takto zbylé údy donekonečna učit?

To jediné má být obsahem jeho úřadu: Aby mstil hněv Boží mečem. A tak se ke zlým nemůže z titulu své funkce zachovat jinak, než mečem ho potrestat. A na druhé straně kněz z úřadu svého má hříšné volat k pokání a k milosti přijímat. A přijme li tedy kněz zlé na milost, koho má trestat ten, kdo drží meč kvůli zlým? A naopak, když on s mečem ztrestá zlé, koho kněz zavolá k pokání a k milosti přijme? A tak bude li mít jeden úřad úspěch, překazí tím užitek úřadu druhého. Co tedy údy v těle čin, že si vzájemně překážejí? Vždyť nic jiného se dít nemůže. Východisko z tohoto kolotoče je jedině v tom, že se nebudeme dívat a starat se. Zabije li mnoho lidí ten, kdo drží meč, to nebudeme litovat, a neobrátí li nikdy kněz žádného k pokání, to nám bude jedno. Můžeme o tom diskutovat jak chceme, není to však nic jiného než bláznovství.

A dále, kněz má stát na místě apoštola a kázat to, co apoštol píše: Zajisté Bůh, udeřiv na Krista, svět k míru přijímá a nepočítá jim jejich hříchy, čímž v nás uložil  Slovo Smíření. A tak, jako Sám Bůh ve Svém Synu smířil se s lidem, nepočítá jim hříchy, také apoštolům uložil slovo milosti, aby volali lid zvěstováním, že Bůh odpouští hříchy v Krvi Svého Syna těm, kteří se k Němu v pokání obrátí. To je obsahem úřadu kněze. A co tedy náměstek Božství: Ten nenosí meč nadarmo, ale k trestání zlých, neboť je mstitel hněvu.

 


Co dál říci k té odpornosti. Divné je toto tělo Kristovo. Silně o něm pochybuji, to spíše říkám, že je výtvorem tohoto světa, protože stojí pod žalobou, bez pokory a bez trpělivosti. Chybí ochota nést pohanění, strpět bezpráví. Potřebuje se světská moc. Pro každé bezpráví se žaluje, volá se po světské pomstě nad nepřáteli, aby nějakou, byť pravdivou, škodu nahradila. Toto je světu potřebné. A proto takovému zpohanilému lidu ustavil Bůh knížata s mečem, když spravedlnost nemají, jedni druhým si překáží a kazí se, aby aspoň pro odstrašující účinek moci, tohoto strašidla, které nad nimi stojí, báli se a vzájemně si nekřivdili.  A jestliže se přesto něco špatného stane, aby moc zabránila šíření zlu a zlo zneškodnila. Ale Kristus svůj lid povolal k dokonalé spravedlnosti v pokoji a bez žaloby. Ne pouze, aby sami zlo nekonali, ale také, aby jiné pokojně strpěli, když jim jiní zlo činí. Ne pouze nekrást z cizího, ale také s radostí potřebným dávat. To je moc dostatečná, jiným s užitkem pomáhat, byť sám zůstat škodný. 

Dále třeba namítneš: „Když může patřit do církve úředník římského císaře, který velel stovce rytířů, a jemuž Kristus uzdravil sluhu, neznamená to snad, že také moc světská má své místo v křesťanství i se svým úřadem, spolu s Kristem a jeho apoštoly?“ Ano, tuto událost popisuje Písmo. Když úřad této moc je schválena Kristem a jeho apoštoly, tehdy se právem k ní člověk obrací anebo ji zastává, zůstává v souladu se zákonem Kristovým i s jeho apoštoly. Jestliže moc světská je zde reprezentována centurionem, pak tedy ji Kristus schválil a předal instrukce, které má světská moc plnit. A když jsme to nalezli v Kristově zákoně, můžeme pravit: toto je vůle Kristova, Pána křesťanů, takto máte trpět nebo bít, takový bude pokoj v kněžích. Tyto moci budou plnit úkoly vyjmenované zákonem. Ale toto není správný výklad zákona Kristova, to je pouze násilím z Písma vydojené, z tohoto místa i  jiných. Vážně si myslíte, že kdykoliv se Písmo něčeho dotkne nebo něco pojmenuje, že to automaticky schvaluje? Nevěrný je tento výklad, jestliže se z tohoto místa usuzuje, že v tomto úředníku římského císaře Kristus schválil světskou moc, když chválil jeho velkou víru. Kdo takto vykládá, je podobný zloději,    který se s krásnými řečmi v noci vkrade do domu a pobere vše, co v něm najde. A proč Kristus pochválil toho úředníka: že ve jménu víry bojoval ve světských válkách, anebo že věřil tomu, že ač Kristus prostorově nepřítomen u jeho sluhy, může jej přesto uzdravit? Vždyť Písmo nemluví o  tom, že by s ním Kristus hovořil o násilí nebo o úřadu moci.

Takovým způsobem si každý v Bibli najde, co sám chce. Ale což se právě Písmo Písmem nevykládá a podle Písma samotného se nepoznává, zda li je výklad správný, či není? Mnoho vznešených duchovních myšlenek stojí právě na takovém dojení Písem. Z toho vyrostlo mnoho věcí odporných Bohu. K tomu vede snaha brát si Písmo jako oporu, legalizaci, svých vlastních úmyslů, aby se zdálo, že ty úmysly mají původ v Bibli a ne ve vlastní mysli. Ale Čtení popisuje, že pán Ježíš nevešel do domu toho centuriona. Ale když byl Ježíš poblíž, poslal mu centuriona v ústrety své přátele a skrze ně požádal: „Nejsem hoden, abys pod moji střechu vešel, ale tu, řekni jedno slovo a můj sluha bude zdráv.“ Vždyť nemáme ani jistotu v tom, že by s Pánem osobně mluvil! Jak ho tedy Kristus povolal k tomu, aby vojskem spravoval církev jeho? Pakliže jediné, na čem stavíte, je fakt, že Ježíš chválil člověka ze stavu rytířského, sami se můžete přesvědčit, že ne jeho zaměstnání, ale jeho víru chválil Pán. A jestliže chválil pouze víru, z toho pak nemůžeme vůbec usuzovat, že moc knížat je v souladu s Kristovým učením. Ale, a to nezamlčuji, může být kníže pochválen pro svou velkou víru, jestli by věřil jako on. Muž jménem Kornelius, téhož zaměstnání, je ještě více chválen, neboť on viditelně přijal Ducha Svatého, když uvěřil kázání Apoštola Petra. Vždyť něco jiného je být chválen pro víru a něco jiného je být povolán se svým zaměstnání s poučením, které se váže k úřadu. A ještě něco jiného je tvrdit, že moc světská má v učení Krista své místo ve věrném centurionovi, anebo ji patří chvála adresována centurionovi.

A jestliže někdo tvrdí, že takovýto výklad je podepřen, nebo dokonce potvrzen, kázáním svatého Pavla, když píše o duchovním tělu Kristovu, tomu já odpovídám: Je li správný tento výklad o moci světské v učením Kristově na základě příběhu o centurionovi, nebo jiném příběhu, že tedy světská moc je ona třetí stránka těla Kristova, pak kázání Pavlovo o tomto těle toto zřetelně a jasně musí prokázat.

 


Avšak když Pavel začíná své kázání o tomto těle, nazývá ty věci věcmi duchovními, a aby to bylo jasné věrným, podpírá tuto duchovnost těmito slovy: „Rozdílné jsou milosti, ale jeden je Duch, rozdílné jsou služby, ale jeden Pán, rozdílné jsou skutky, ale jeden je Bůh, který toto všechno ve všech vyvolává, aby každému bylo dáno zjevení ducha k užitku. Někomu je zajisté duchem věnována řeč v moudrosti, některému řeč umění podle toho samého ducha, jinému víra v tom Duchu, dalšímu milost uzdravování, onomu divů činění, dalšímu dar proroctví, jinému dar rozlišení duchů, někomu dar jazyků a jinému výklad řeči. A to všechno činí jeden a ten samý Duch, který rozděluje vším, jak sám chce, neboť jakože je složeno jedno tělo z rozdílných údů, tak všechny údy jedno tělo jsou.“ A tak apoštol popisuje tělo Kristovo podle duchovních věcí, ale o tělu na tři rozkrojené žádná zmínka. Žádná zmínka o tom, že by lid rozdělený na tři byl tělem Kristovým, ale milosti a dary vyjmenovává mnohé, aby vespolek sobě sloužili, každý podle zvláštního daru jemu věnovanému. Toto připodobňuje hmotnému tělo, kde všechny údy slouží si vzájemně. Ale dělení lidu na tři na díl obecného lidu, světské moci a jiných údu, nemůže být v pravdě Kristovo tělo, neboť podobně může být rozdělen všechen svět. Takto na tři skupiny se můžou rozdělit všichni pekelníci, nepřátelé Boží, kteří nemají nic společného s Kristem a  s Jeho tělem už vůbec ne. Jenom ti, kdo jsou příjemce vyjmenovaných darů Ducha Svatého, jsou pravé údy těla Kristova a společně tvoří toto jedno tělo Kristovo.

V těchto slovech sv. Pavla nevidím nic,  co by podepíralo nebo potvrzovalo legitimitu světské moci, ani rozdělení trojího lidu, což by se dalo nazvat tělem Kristovým.. Ani forma, ani obsah Pavlových slov nic takového neříká. I když jmenuje rozličné údy, avšak s faktem, že se jedná duchovní údy,  které jsou tvořeny různými dary Ducha svatého jednotlivým údům..I v hmotném těle jsou jeho části jednotné, s velkým potenciálem služby jeden druhému, každý podle své podstaty. Podobně život Ducha Svatého v mnohých svatých rozdělený rozličnými dary spojené v Jedné Vůli, aby podstata mnohých údu byla k prospěchu jednotlivých částí i celku samotného.

A to v nich působí ten vnitřní život Ducha Svatého, který v nich přebývá. Ale světský fyzický svět nikdy nestvoří tu svornost a potenciál ve vzájemné prospěšné službě, mezi dvěmi lidmi, ani v jedné čeledi, když následují svého přízemního ducha, vlastní vůli a pyšné srdce. Té jednoty a vzájemné lásky však v sobě nemá ani ten troj lid křesťanský, plný přízemnosti a nesvornosti.

Protože patří světu a obsahuje pouze světské potřeby. Proto nelze v pravdě pokládat tělo Kristovo za takovouto trojici. Vždy´t dělení lidu na podobné tři strany známé i z pohanského světa. I v nich je slavný stav knížecí, který povrchní světskou spravedlnost mnohem pilněji prosazuje mezi lidem, než naši lenochové ve víře Kristově, neboť oni svůj lid drží v mnohem větší hrůze, pro kterou žádný nesmí škodit. Také u nich je lid robotný, který například orá, a také u nich najdeme kněze, kteří svádí od jednoho Boha, stvořitele všech věcí k mnohým svým býkům. Vždyť i mezi námi jsou různí svůdci, sice neslouží bůžkům dřevěným, ale věrnými řečmi Božími, celou vírou, i peklem i svatými v nebi a nebem, tím vším táhnou lidi od Boha. Takže nejenom že svádí, ale samotným Bohem svádí lidi od Boha, když jej ukazuje lstivě z falešné strany. Aby Ho v lidech pomluvili a zdiskreditovali z té strany, ve kterém se v Pravdě Nachází.

 


A protože i mezi pohany, kteří Boha neznají, je podobné rozdělení lidu v trojici, kteří v některých věcech si sice vzájemně prospívají, ale ještě z toho důvodu nejsou tělem Kristovým. A také mezi námi nemusí být pro přízemní věci tělo Kristovo, když nejsme skrze dary Ducha Svatého uzpůsobení být údy Svatého těla, když v sobě nemáme život v milosti a vzájemný užitek. A meč pánů nespojí sedláky v jednotu mysli, ač je podrobí pod jedno jho jako nevolné otroky. A rozkošný stůl vladaře třeba obveselí blázna v ornátu kněze, aby jeho přízeň považoval za ovoce své víry, když se břicho tak dobře pomnělo u jeho stolu. Avšak toto všechno není dílo těla Kristova, ale bezcitný kvas a násilí na chudých.

Apoštol Pavel dále pokračuje: „Nemůže říci oko ruce: tvé skutky nepotřebuji, ani hlava nohám: odejdi, nejste mi potřebné. A právě ty údy, které se zdají méně významné, jsou nezbytné a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, neslušné slušně zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy svorně pečovali jede o druhého, Trpí li jeden úd, trpí spolu s nimi všechny. A dochází li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ Zde Pavel popisuje, jak hmotné tělo mnoho údů má v sobě, jak v nich není rozepří ohledně rozdělené rovnosti, ale spolu pečují jede o druhého, aby prospěch všech byl hojný. A právě  tomuto příkladu Pavel připodobňuje tělo Kristovo duchovní, které v pravdě podle víry a milosti mnoho lidí spojuje v jeden celek, každý svůj vlastní odlišný dar Ducha svatého přináší, aby také jiným údům prospěl. A zvláště zde apoštol zdůrazňuje, že  žádná část od největšího k nejmenšímu a k nejpotupnějším údům  se necítí ani mrzuta, ani zhrzena, v pocitu, že jejich služby nepotřebují větší údy, ale s větší slušností se zahalují. A dále apoštol podtrhuje péči, jakou mají spolu, když se pro jeden úd všichni rmoutí a trápí a naopak, s prospěchem jednoho se radují všichni.

A protože z tohoto místa se vyvozuje o rozdělení těla Kristova z lidu křesťanského  na tři, t.j. na panstvo, duchovenstvo a robotný lid, rozvažme tedy, na kolik apoštolův  obraz odpovídá této představě. Prý je psáno, jak má moc světská chránit zbylé dvě stránky, a kněží zase učit a robotný lid krmit pány a kněze, pracně jim dobývat jídla, pití a platů. Zjišťujme tedy, jestliže když trpí jeden úd, trpí spolu s ním i ostatní. Uvidíme však, jak ty údy pyšné, kteří meč drží, menší údy dáví, mučí, bijí, sází do vězení, obtěžují robotami, úroky a jinými výmysly. Jedni ve slabosti jdou, a druzí na koni obkročmo sedí, sytí a prázdní smějí se nad nimi. Uvidíme, jak kněží jako oči ostré v tom těle hledají na obou stranách způsoby, jak by zboží nakradli jiným a sobě si přivlastnili. Uvidíme oba, pána i kněze, jak se vozí na robotném lidu, jak sami chtějí. O tomto psal apoštol Pavel? O, jak jsou naopak vzdáleni od jeho řeči, aby všechny údy se rmoutili nad nouzí každé části těla! Tito pláčí, planou, z nouze kradou, ve vězení končí, kde je šacují a druzí se smějí jejich veliké bídě! A poněvadž ti, co drží meč, jsou údajně ruce a lid obecný nohy, pohleďme, co činí ruce nohám podle obrazu apoštola. Jak vzdáleně od skutečnosti je představa, jak ruce nohy obouvají, aby se neporanili, neomrzli a nezablátili se! Jestliže se zablátí, pak jistě ruce nohy umyjí a poraní li se, ruce ihned ránu zavážou a léčí a prospěšní jsou nohám ve všech svých skutcích. Ale ve skutečnosti tyto ruce s mečem, ač nohy nemají co jíst, tak zbytek jídla z nich vydřou. Ani by ruce sami co uměli, s čím by prospěli nohám, jedině je loupí. A ty ruce drží meč. Co léčivého přiloží na nohy?  Jedině z nich krve nacedí a jinak mučí, aby jako hovado sama na pospas vykrvácela, vždyť co je k sobě váže?


Ale třeba namítneš: „To je proto, že nemají poznání. Ale kdyby se poučili, byli by vzájemně milostiví.“ K tomu odpovídám: Sám pevně rozvaž, že jejich úřad na násilím musí stát, na násilím,  které vzbudí strach a ukrutnost. A pohne li se k milosti, snad jenom skrze nesnadné přímluvy a úplatky, aby hněv odvolal, anebo se vzdal jiné věc, pro kterou vzplál hněvem.  Jestliže by se z vlastního svědomí rozhodl k slitování, že se nebude hádat s nemoudrými lidmi, kteří milosti nerozumějí, a opustí to, co měl z titulu své funkce vykonávat, pak se rozmnoží žaloby podané k němu ale i o něm. Neboť mu neprospěje rozdávat milost v očích těch, kdo milost sami neznají, kteří rozumí jenom strachu. Bude li jim strach odebrán, zvýší se zločinnost. A tak pro milost se moc sama v sobě rozplyne. Vrchnost si nebude nikdo vážit, když je nebude trestat. Pro takové existuje světská moc, kteří bez jha božího milost neznají, aby skrze ukrutnou sílu nemoudré lidi odstrašili.A tak se musí naplnit Písmo Svaté, že fík, kořen vinný a oliva nebudou panovat, naproti tomu trn směle volá: Já jsem králem nad vámi, vystup tedy ze mne oheň a spal nás všechny.

 


 Jsou li páni a kněží připodobněni k hlavě a obecný lid jako potupnější nohy, jak je realita vzdálena. Vždyť podle Pavla ty údy, kteří jsou nejméně urozené, tím větší čest jim mají vzdát údy, které je chrání! Takže je li v pravdě ten trojí lid tělo Kristovo, tehdy sedláky, pastýře a tuláky mají mít největší čest, vždyť oni jsou v obci nejmenší. ale skutečnost je zcela jiná. Protože pro ten hlavatý lid prostí a neurození jsou jako psi před očima, protože už neví, jak více je ještě potupit

Také neodpovídá skutečnosti, když čteme, že aby nebylo rozdělení v těle, pečují se vzájemně jeden úd o druhého.Jak daleko je péče duchovní od starostlivosti apoštola Pavla o všechny své bratry ve víře: „Kdo je nemocný a já nejsem? Kdo propadá pokušením a já se tím netrápím?“ Nikdo takový dnes na zemi není.  A obecný lid má sklony k obojímu: jak jsou již ztýrány pány a knězi, tím, co vše musí odvádět a co všechno musí poslouchat, to vše s mrzutostí a reptáním. Jak je to všechno vzdálené od společné rovnosti!

A toto vše se pokládá za tělo Kristovo. Jak jej však můžeme poznat z těch všech nerovností, jak jej vůbec tak můžeme nazvat? Tělo popisované Pavlem toto rozhodně nemůže být, tam přece není žádné nejednoty, ale rovnost bez panování jedněch nad druhých. Vždyť tu máme přikázání Kristovo těm, kteří jsou údy Jeho těla. Když mezi nimi vypukl spor o tom, kdo z nich je největší, tehdy jim Ježíš odpověděl: „Králové pohanští panují nad svými prostřednictvím svých úředníků, ale ne tak u vás: Kdo z vás je největší, buďiž sluha ostatním.“ A tím jasně a  zřetelně ukázal Syn Boží, co se hodí pro pohany a na tento svět, který Boha nezná a z pýchy touží vládnout jeden nad druhým, ale svým říká: „Vy nebuďte jako pohané, kteří se vyvyšují jeden nad druhého, ale v rovnosti a skrze pokoru jeden druhému služte a ponižte se, jak vám to ukazují údy hmotného těla, mezi kterými žádné vyvyšování není. A samozřejmě mezi ty, které Duch Pravdy vede jako duchovní údy těla Kristova, mezi nimi nemá místa ctižádost a moci chtivost tohoto světa.
A proto tedy sv. Pavel při svém popisu duchovního těla Kristova protiřečí učení o Trojím lidu. Protože jeho popis je především duchovní, může se postavit pouze na svatých lidech, kteří mají dary Ducha Svatého a kteří láskou mohou tvořit pravou jednotu. Aby každý z vlastního přesvědčení a svědomí sám od sebe měl péči o druhého, v jeho nouzi se s ním trápil, před sebou jemu dával přednost a s radostí byl připraven kdykoliv jemu posloužit.A když takových lidí bude více s rozličnými dary Ducha Svatého, pak vznikne i tělo Kristovo. A jistě je správné, jestliže někdo ovládá řemeslo anebo jiné užitečné dílo, aby neváhal a také hmotně druhým posloužil. Ale ustanovovat nad sebou krále, jehož meč by osekával kolem dokola mrtvé údy a jiné do bezvýchodnosti tísnil, oné do vězení sázel popravoval, a všelijak poroboval, tímto by se velice vzdálili od představám apoštola Pavla podobně, jak je vzdálen trůn Luciferův od Kristova. Všechno toto jsou vůle a přání ženštiny, jenž na šelmě sedí, která se spojila s králi zemskými a nazvala sebe samou tělem Kristovým. Sedí se jí měkce, vozí se na lidu hovadném, který nazývá svými nohami a smilní s králi zemskými, s hlavou a rukami, jako nejpoctivějšími údy těla. A tak pouze doufáme v Boha, že to krvavé tělo odhalí a nebude vonět jako tělo Kristovo, ale bude smradem zapáchat jako tělo té veliké nevěstky, která si celý svět přivlastnila, sála tučné věci skrze krvavý bok Kristův a uspokojena svým smilstvím jeho bolestné rány rozšířila. Odpočinek a spánek věčný v pekle připravila světu křížem Kristovým v Jeho Jménu, které otrávila jedem svým.. Neprodlévej déle, Bože, pro dobu, která se posmívám těm, co nesou tvůj kříž a co miluji své břicho a chrám tvůj učinili kuchyní!

O duchovních nevím, co bych tobě s pokorou psal, neboť sám již dávno vydáváš svědectví o kněžích, že i u vás jejich skutky nejsou hodny jejich poslání. Jak zmatení jsou Písmem, doktory, i vámi.  Báně plná Božího hněvu se převrátila jim na hlavu. Snad nenakazí jejich kořen také vás. Nenechte mezi sebou růst prokleté syny Kanánu a ne Judy. Zahubili v sobě dědictví Boží, nechť zahyne jejich kořen!  Avšak toto pravím: Když spolu s nimi budete volat, nebude to mít žádný prospěch, neboť rozum vašich hlasů zanikne v tom společném hluku. A tak v  přílišném hloubání kněží o nesmyslných drobností se sud pravdy ztratí, že nebudete schopni si utvořit žádný názor..

Proto vždy vyznávám, že Kristus, Syn Boží, je pravý a nejvyšší kněz Nového Zákona, jeho kněžství je podle zákona věčné. Pro něho také navěky můžeme dojít spásy, on, biskup budoucího dobrého, stojí před Tváří Boží, vždy živ k orodování za nás. Ten zde, byv v těle, posvětil dvanáct a sedmdesát dva duchovních a svěřil jim své stádo, které dobyl krví svou a poslal je kázat do celého světa Písma Svého. Tito naplnili svým kázáním zemský okrsek, vydaly ovoce své práce v chození, v hlady, vězení, nahotě, v postech, modlitbách, v lidské nepřízni, v žalářích, v ranách, v mnohém utrpení. Kázali, lidé chudí a pěší, bez moci světské, žádného zastání od světa nečekajíc, ale v samém Bohu svou naději složili. Když je pronásledovali králové a knížata, místo všech štítů a pušek se modlili k Bohu, až se místo pohnulo s nimi. A naplnění Duchem Svatým kázali o naděje Slova Božího. A knížata kněžská i s pohany nemohli s nimi nic udělat, neboť oni položili svou náděj přímo v samém Bohu, věrně u něho stáli, vedli stádo Jeho a jako dobří pastýři ovce kristových položili za ně své životy. Ty já mám za pravé kněze Kristovi a potom všechny, kdo v jejich stopách stáli, stojí a stát budou. Takoví prospívají jak církvi, tak věčnému životu.

 


Avšak kněžstvo,které ona nevěstka, co sedí na římské stolici, porodila volně a bez bolesti, sedíc na poduškách palácových a v měkkosti života je postavila na svět,  toť jsou synové prokletí.  Beze cti stojí před Bohem, před jeho nepřáteli a před očima všech se Bohu postavili a smáli se mu, rouhali se Jeho Jménu Svatému pro mnohá falešná učení. Tito vylili všechny jedy své matky.  Dnes prospívají, v horších bludů bloudí a s mnohými v tom závodí. Nepečují o stádo Boží, špatní nájemci utekli v času zkoušky  od něho, zavřeli se na hradech a ve městech, do boje se odívají a z lidu krev cedí.  Synové nešlechetní a vší nespravedlností tak naplnění, že činí všechno jako pravé děti děvky, beze studu a beze cti. Nezůstanou na věky v domu Božím a nezískají v kořist stádo Boží, které dali na roztrhání veškeré zvěři zemské.

Ale ty sám to všechno, jak jsem se přesvědčil, dobře znáš. A můj názor již jsi také v těchto několika slovech uslyšel. A k čemu jej potřebuješ znát, k tomu jsi jej již dostatečně poznal. Jinak už nemám ke tvé otázce co napsat, než, co jsem již napsal, v tom jsem ti vysvětlil svůj pohled. A tento z víry za pravý mám, o knězech dobrých i o zlých.

A k lidu obecnému, jako o třetí straně onoho těla Kristova, o kterém jsem výše psal. Co by ti měli v Kristu činit k prospěchu jiným údům těla Kristova, k tomu pravím: Jestli chceš zůstat u toho podivného připodobnění na trojí lid křesťanský, pak z toho snadno poznáš, jak se dále dělí strana lidu robotného:

Jsou tu oráči, řemeslníci, chudí, kupci, kramáři a rozliční nájemníci. Ti mají dělat a těžit na tělesné potřeby panstva a kněžstva. A je li to pravé připodobnění těla Kristova. Tomu  snad naučíš obec, ať pracují poctivě a vaši kněží ať jsou pilní a žoldnéři městští, kteří hájí zákon Boží: Z večera vjíždí a navštěvují truhly a krávy sedláků a vše, co se jim dostane do cesty. Horliví milovníci zákona Božího, nemohou vynechat žádné hovno, když se k němu doberou!

Ale já, věřím Bohu, že do smrti nepřijmu učení o těle Kristově, nikdy jej nebudu považovat za pravdivý.

Nikdy nebudu souhlasit s tím, aby se už tak neskromný dvojí lid oddělil od třetího, a abych vložil jejich vládu na obec, aby se na obci vozil, jak by chtěl a ještě by se za lepší údy v těle Kristově považovali, než ten obecný třetí lid, na kterém se vozí. Aby s tímto lidem bylo zacházeno ne jako s údy těla Kristova, ale jako s hovadami, jejichž bolesti nebolí.

Zde máme zjevnou příčinu, že se nějak zvýšil počet rozličných duchovních a pánů, že všichni touží stát se pány, panoši nebo žoldnéři. Neboť snadné je jezdit na vysokých koních, hrozit, pyšně mluvit, vojáky poštvat na prostý lid, odřít je na kost, hlavu rozbít. Vždy je hojně co jíst a dobře se napít, vždy ty nejlepší kousky, toulat se z místa na místo, prázdně kecat a všelijaké hříchy beze studu konat. Počet těchto hrdinů nápadně stoupl na všech hradech a po městech. Násilím slouží své obci, platy vybírá, doma dobré bydlo mají, hodují a prázdný život vedou. A neboť to bylo třeba ospravedlnit křesťanskou vírou, rozdělí se lid na tři strany a toto falešné rozdělení se představí na místo těla Kristova a nadělá se pánů jedněch nad druhých, aby je zneužívali a násilím jim hrozili. Aby tedy utlačovatelé s utlačovanými tvořili jedno tělo, to pohanům přenechejme, ale v učení Kristovo a v jeho duchovním těle se tak navěky nestane.

A z toho samého důvodu se nám také mniši přemnožili a kanovníci a křížovníci a zákoníci a jiní duchovní, co jich jenom na světě je. Jako páni gurmánsky hodují, jedí a pijí, drahá roucha si oblékají, domy vysoké stavějí a zahálejí. A to všechno za krev robotné obce nakupují, smyšleným právem se ohánějí, s nevolníky ne jako spolučásti  jednoho těla, ale jako se psi sobě pro potěchu jednají.

 


A proto já nemíním takové překroucení těla Kristova šířit dál. Neboť sv. Pavel nerozděluje údy těla Kristova podle třídního stavu, ale podle darů Ducha Svatého. Mnoho tváří mají tyto dary Ducha Svatého ke společnému prospěchu celého těla. Údy tohoto těla znají svého Boha a bojí se ho. Drží se spravedlnosti k Bohu i k bližním ve věcí hmoty i ducha. A takoví co v hmotného umí, ke všem k užitku to umí. Poněvadž jednoho Ducha v přidělaných darech mají, ovšem také jednoho díla hmotného se účastní. A když Pavel hovoří o hmotném díle, neříká, aby se duchovní na obec robotnou položili a páni na nevolnících leželi, jako trupci mezi včelami neužiteční, živeni plody jejich práce. Ačkoliv přiznává kazatelům v Kristu právo na zaopatření, ale sám jiným příklad dává, když píše: „Abychom pobíráním vaši podpory nedávali kámen úrazu kázání Písma, nevyužili jsme toto naše právo.“ A na jiném místě říká věrným: „Nebyli jsme nespokojeni mezi vámi, ani jsme zadarmo nevzali chléb od nikoho z vás, abychom žádnému z vás nepřitížili, ale abychom sami vám dali příklad k následování.“ Takže i když apoštol přiznává právo těch, kdo Zákon káží, aby ze zákona byli také živi, avšak za lepší řešení považuje nebrat si hmotné zajištění od těch, komu káže, jak říká „dělajíce ve dne v noci“, a to ze třech důvodů:  Za prvé, aby nekladl kámen úrazu kázání Písma, aby někdo neřekl, že proto káže, aby se najedl. Za druhé: Aby žádnému nepřitížili, kdyby si vzal hmotné potřeby od něj a za třetí: Aby dal dobrý příklad těm, kterým kázal poctivou snahou ve dne v noci. A při všem tom kázání zůstává apoštol opatrný, hlídá si na všechny strany, co je nejlepší pro kázání i pro ty, kterým káže. Odměnu z nebe považoval za důležitější než hmotnou podporu  své misie a nechtěl nejmenší záminky svým nepřátelům věnovat, neboť před svým životem dával přednost svému misijnímu poslání. A kdyby jeho břicho volalo po svém, hledal by způsob, jak jej nasytit a řekl by: „Proste Pána o Milost, ať vždy k obědu zve.“

Z tohoto výkladu plyne, že apoštolové se v obci neprohlásili za stranu těla Kristova, ale sami apoštolové také jiným hmotně posloužili. Vydělávali si, nechtěli, aby jejich službu zaplatila obec  ač mohli hmotné podporu v milostí žádat.

A také nikoho v obci nenazvali žádnou stranu „nohami“, aby je nosili v službě, ale sami si byli nohami, nepovyšovali se nad menší. ale že dělníky učí Pavel i svým příkladem rukama pracovat, a píše: „Neboť když jsme ještě byli vás, také jsme vám zvěstovali, aby ti, kdo nepracují, také nejedli. Neboť slyšeli jsme, že někteří mezi vámi nespokojeně chodí, pracovat nechtějí, ale pokrytecky se tváří.“ Tý, kteří tvoří tělo Kristovo,  učí, aby pracovali, když však dělat nechtějí, aby nejedli. Nechce, aby mezi nimi byli prázdné duše jako družiníci, kteří nic neumí, jedině se toulat. Těm by však neřekl: Vy si rytířské věci hledejte a pravdu braňte. Také když je učí, co mají dělat píše: „Kdo kradl, aˇnekrade dál, ale raději ať usiluje živit se poctivou práci svýma rukama, aby měl z čeho potřebným dávat!“

Za pravdivý považujeme názor, že ti, kteří v pravdě jsou údy těla Kristova, ujištěni skrze dary Ducha Svatého a skrze zjevnou spravedlnost vydanou v zákoně Kristově, aby se učili těm hmotným pracem, které dobré jsou ne pouze pro to, aby hmotné potřeby naplnili svým dílem, ale aby  všem potřebným pomáhali z milosti jako pravé údy jednoho těla, který trpí spolu s  hladovým nebo nahým. Aby více každý pracoval na tom, co je dobré. Nebo´t jako části těla milují ostatní části svého těla pravou láskou a chovají se k nim s pravou spravedlností, tak nechť  každý také druhým to samé dobro přináší, které sám pro sebe vyžaduje. Takže každý má jednat tak, jak je dobré pro něho samotného, aby každý prospěl svým hmotným dílem a nikoho  v ničem neoklamal.

A když se tak stane, pak žádný úd těla Kristova nebude konat nic, co je marné, zlé, škodlivé, ke škodě nebo k oklamání svých bližních, ani při prodeji, ani při nákupu. Jako lakomec zlou žádost na trh přináší, chválou velikou si vymýšlí a mnohé oslovuje, ohání se vírou i přísahami, aby řečí umluvil toho, kdo nakupuje. Tím sám hyzdí to, co prodává. Nechť si tedy více váží svého bližního, než peněžitý zisk, vždyť i na trhu je pravý úd Kristův a jako takového láska provází. Takový nečenichá k přízemním věcem, ale nebeské žádá, vždy raději sám škodu snese, než aby škodu způsobil druhému. Ale to tělo třikrát přehnuté, z něhož dvě strany se vezou na té třetí, tam se odpouští kupectví, kramařením a jiná ziskuchtivost, které provádí zjevný lakomec a skrytý lichvář. A co teprve řemesla mnohé škodlivá, které jenom marnivost probouzí, v líčeních, v krojích, různých okrášlovátkách, které pouze oka nemoudrých klamou. A to se nezmiňuji o tom, kolik hospodských pití, rozličné zlosti a lží to tělo obsahuje!

Podívejme se na to tělo trojité v Praze zavřené. Ve vzdálenosti do tří mil od Prahy není žádná vesnice, žádná dědina. Venkovský lid, ona třetí strana, se přestěhovala k obraně pravdy s mnohými oděnci a knězi a mistry. A obec ovšem musí toto tělo veliké, mnoha jídla a pití žádající, nakrmit. A není kde jinde co vzít, jedině jeden na druhého musí tasit meč a tak drancovat, podvodně kupčit, šenkovat. Přílišné množství hladových krků má Praha, neboť vede válku za pravdu boží. Také jiná města se dopouštějí podobných nespravedlností, neboť všude se válka vede a tou jsou obtíženi. Takovým způsobem se nedá řídit tělo Kristovo na základě Písma. Leda vydávat světský běh věcí jako službu křesťanského zákonu. Neboť zde máme položený takový trojí lid v jednom městě, musí si i to město dobře rozmyslit, aby jedny pověřili obranou, další stavbou příkopů a zdí, a další zase noční hlídkou. A při tom musí kněz učit, aby údy svorně si pomáhali vším, co k obraně pravdy přísluší.

Ale já k tomu všemu pravím, že tím svět ve víře vzděláváte, svět vírou nazýváte, do víry jej  zaplétáte, svět s vírou mísíte, aby v konci nešlo rozeznat, co je svět a co je víra. Protože taková svornost víry a světa slouží k tělesné obraně. Tato svornost je u pohanů pevnější, než mezi těmito pobloudilými křesťany, a přesto se tam nic nenazývá tělem Kristovým.


 

O trojím lidu – Výcuc

Také i Kristus ve svém zákoně přináší ustanovení a příkazy, které může světská moc naplnit. Z tohoto úhlu pohledu nelze říci, že král nemůže spravedlivě a svatě stát na skutcích Zákona Kristova. Jestliže je zákon změněn a my jsme vysvobozeni skrze Milost Našeho Pána Ježíše Krista od zákona smrti a podléháme zákonu milosti, pak tedy zjišťujme, na čem v Kristu moc založíme!

Jestliže se tedy nebojíš, pak jdi a jasně ukaž králům, knížat a pánům cestu Kristova Zákona a oni se naplňujíc tuto cestu jistě stanou svatými. Když tedy vezmeš Písmo ze Staré nebo Nové smlouvy, jakékoliv místo, kde se podle tvého názoru jasně a zřetelně v Kristu ustanovují páni a  knížata, pak se ujistíš, že jim legitimně schvaluješ jejich pravomoc podle popisu práce z Kristova Učení. Jestliže tedy tvrdíš, že tento Trojí Lid tvoří Tělo Kristovo, pak tedy říkej i to, že toto tělo má být spravováno právě Zákonem Kristovým! Jestliže si Ježíš vybral tělo z takového trojího lidu, pak tedy Zákonodárce svěřil ruce tohoto těla světské moci, aby mečem prospívala ostatním údům. Ale tento výklad nemá oporu ve víře v Krista, ani v Písmu Svatém zjeveným Duchem Svatým, ale nyní  mnozí kněží a duchovní jej takto vykládají, aby druhé oklamali. Vždyť přece kdo je pod Zákonem Kristovým, má jistotu spasení, tam směřuje cesta Zákona a to mají kazatelé v lidech povzbuzovat a ukazovat! Protože kdyby víra Kristova pověřila státní moc bojem a trestáním, proč by Kristus měnil zákon židovský za jiný duchovní? Jestliže by chtěl, aby se v Jeho Jménu sekalo, věšelo, topilo, pálilo a jinak krev z lidí cedilo, jaká by tedy byla ona změna z krvavých požadavků předešlé smlouvy?

Proto si zvol, podle svého uvážení a promysli si, jak chceš v životě v Kristu válčit, trestat, zastrašovat! Protože nemůže šlechtická moc jinak, než zastrašovat. Jestliže od toho upustí a bude odpouštět, ihned sama od sebe zhyne, neboť kdo by se ji bál, když nabízí milost, ne sílu. Proč by se tedy kdo strachem třásl? Vždyť k čemu připodobnit vladaře: K fíku sladkému, olivě tučné a vinnému kořeni, který lidi utěšuje anebo k trnu ukrutnému, který člověka neváhá udeřit, odřít do hola, do vězení zavřít a zabít. To spíše mocní potřebují, než hladové krmit, nahé odívat, nemocné léčit, vzdát se násilí a nátlaku, aby se milost naplnila. A proto je veliký rozdíl mezi mocí a milostí. Proto je třeba jasně sdělit, jaký řád lze silou nastolit, co se skrývá za tímto řádem a komu takovýto řád prospívá.

A tak říkám: Kdybyste světskou moc nemíchali k víře, pevněji by víra stála, protože ovoce plnosti víry nezávisí na moci světské, ale naopak, uzpůsobuje člověka dokonale přes svědomí v celém jeho životě. A tak je nic, co zmůže moc, ve srovnání s tím, co zmůže víra.  Ano, vím, že apoštolové a po nich i další svatí lidé obraceli ke Kristu také mocné světa, aby je vyučili v cestě Kristově, ale nikde v Písmu, ani v kázání kohokoliv, jsem neslyšel, že by si lid křesťanský ustanovil  krále ve jménu víry Kristovi.

A to až do doby, kdy Silvestr obrátil na víru  římského císaře, který si ponechal vše, co v moci pohanské držel. A tak moc římského císařství se postavila pod víru, podobně také v dalších zemích. Ale také je nám známo, že skrze tu světskou moc pronikl do církve Kristové antikrist a ta veliká nevěstka, co sedí na římském stolci, všechny své jedy mohla volně rozšířit. Neboť tato moc byla do církve přijata i s poctami, zbožími a práv, jak je dříve u pohanství požívala. A ta sama moc pak obdarovala kněze lény; sama falešně víru přijala a teď úplatky kněze o víru připravila.

Apoštol Pavel dále pokračuje: „Nemůže říci oko ruce: tvé skutky nepotřebuji, ani hlava nohám: odejdi, nejste mi potřebné. A právě ty údy, které se zdají méně významné, jsou nezbytné a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, neslušné slušně zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy svorně pečovali jede o druhého, Trpí li jeden úd, trpí spolu s nimi všechny. A dochází li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ Zde Pavel popisuje, jak hmotné tělo mnoho údů má v sobě, jak v nich není rozepří ohledně rozdělené rovnosti, ale spolu pečují jede o druhého, aby prospěch všech byl hojný. A právě  tomuto příkladu Pavel připodobňuje tělo Kristovo duchovní, které v pravdě podle víry a milosti mnoho lidí spojuje v jeden celek, každý svůj vlastní odlišný dar Ducha svatého přináší, aby také jiným údům prospěl. A zvláště zde apoštol zdůrazňuje, že  žádná část od největšího k nejmenšímu a k nejpotupnějším údům  se necítí ani mrzuta, ani zhrzena, v pocitu, že jejich služby nepotřebují větší údy, ale s větší slušností se zahalují. A dále apoštol podtrhuje péči, jakou mají spolu, když se pro jeden úd všichni rmoutí a trápí a naopak, s prospěchem jednoho se radují všichni.

Jsou li páni a kněží připodobněni k hlavě a obecný lid jako potupnější nohy, jak je realita vzdálena. Vždyť podle Pavla ty údy, kteří jsou nejméně urozené, tím větší čest jim mají vzdát údy, které je chrání! Takže je li v pravdě ten trojí lid tělo Kristovo, tehdy sedláky, pastýře a tuláky mají mít největší čest, vždyť oni jsou v obci nejmenší. ale skutečnost je zcela jiná. Protože pro ten hlavatý lid prostí a neurození jsou jako psi před očima, protože už neví, jak více je ještě potupit

Také neodpovídá skutečnosti, když čteme, že aby nebylo rozdělení v těle, pečují se vzájemně jeden úd o druhého.Jak daleko je péče duchovní od starostlivosti apoštola Pavla o všechny své bratry ve víře: „Kdo je nemocný a já nejsem? Kdo propadá pokušením a já se tím netrápím?“ Nikdo takový dnes na zemi není.  A obecný lid má sklony k obojímu: jak jsou již ztýrány pány a knězi, tím, co vše musí odvádět a co všechno musí poslouchat, to vše s mrzutostí a reptáním. Jak je to všechno vzdálené od společné rovnosti!

Celé znění zde: http://bohu-a.svetu.cz/o-trojim-lidu-pch/112009/
Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/1050-pch-o-trojim-lidu-vycuc.html

Sdílejte články

Napsat komentář