wz

Jak číst Bibli česky

Tradičně matoucí náboženské výrazy

Poznámka na úvod:už samotný nejčastěji užívaný název obou částí Bible – tj. Starý a Nový zákon je zavádějící a nesprávný. Ve skutečnosti se jedná o Starou a Novou krevní smlouvu.

Starou krevní smlouvu uzavřel Bůh s Abrahamem asi 1800 let př.n.l. přeseknutím zvířecí oběti a o něco později ji doplnil smlouvou mužské obřízky (kniha Genesis 15. a 17. kapitola). Tato smlouva byla asi po 400 letech rozvinuta následnou smlouvou s Izraelem během čtyřicetileté cesty z Egypta (knihy Ex., Lev., Nu., Deut.). Teprve tato smluvní „aktualizace“ zahrnovala bohem předepsaný Zákon a nařízení, které se ovšem vztahují výhradně na národ Izrael a proselyty (cizince z vlastní vůle přistoupivší k této smlouvě). Nedílnou součástí této smlouvy se později staly i prorocké a další knihy.

Jazykem Staré krevní smlouvy je hebrejština (z malé části i aramejština).

Nová krevní smlouva, to je vlastně velmi radikální „upgrade“, který byl již ve staré smlouvě předpokládán, přímo z ní vychází a je na mnoha jejích místech předem ohlášen. Pointa ovšem ve své době překvapila natolik, že mocní dostali chuť vraždit.(Což naopak nepřekvapilo Boha, který svou znalost lidských tradic již předem vtipně zakomponoval do své smlouvy jako nutnou podmínku: „Dokud si mě nezavraždíte obzvlášť hnusným způsobem, lepší smlouva nebude!“ Tím se i potvrdilo, že se Bůh bere smrtelně vážně.)

Tento nový typ smlouvy je převratný nejméně ve dvou dalších ohledech:

1/ Ve smluvních osobách (stranách)

Po mnoha staletích opakovaně projevované neschopnosti i těch nejcharakternějších Abrahamových potomků dostát té první smlouvě, vstoupil na místo lidské smluvní strany Ježíš-tj. Bůh syn, který sám sebe omezil a přišel na svět jako člověk se všemi lidskými slabostmi. Obě smluvní strany – tj. Bůh i člověk Ježíš oboustranně naplnili všechny závazky Staré krevní smlouvy nutné pro definitivní usmíření a návrat lidí k bohu. Ale vrátil se zatím jen jeden. Proto poté, co Ježíš dokončil svou práci, nabídl Bůh všem ostatním lidem možnost se k výsledné transakci dodatečně připojit skrze všeobecnou amnestii. A všechno to bylo předpokládáno už v původní smlouvě, takže formálně vzato, Nová krevní smlouva zas tak úplně novou není. Dá se chápat i jako nový paragraf,vnořený do rámce té původní krevní smlouvy, který říká něco ve smyslu: „…a pokud byste náhodou zjistili, že asi umřete, protože ne a ne si před bohem polepšit, zkuste to takhle…“. Naštěstí už nejsme přímou smluvní stranou a celý podnik(pro jistotu ) garantují jen Bůh otec a syn Ježíš. Pokud k tomuto smluvnímu dodatku nepřistoupím nebo ho svým životem vědomě popřu, nadále podléhám oddělení od boha, tj. smrti. Smrt je praktické opatření zaručující, že nikdo nebude sobě, druhým ani bohu škodit věčně.

Takže ve zkratce: Je tu smrt a je tu smlouva nabízející záchranu ze smrti.

A maličko víc v detailu:

A/ Buď Ježíšovi věřím, že je milujícím stvořitelem a mluví jen pravdu, odpouští mi všechno, co mě od něj odděluje a za moje provinění zaplatil místo mě. Proto jsem se dal ponořit ve vodě do jeho jména, on mě ponoří do jeho ducha, a tím přecházím ze smrti do života a stávám se božím synem. Ježíš mě uzdravuje ze všech nemocí. Ježíšova krev, jeho jméno a jeho slovo mne chrání do té míry, do jaké s ním souhlasím jak slovy, tak činy. Když moje tělo zemře, on mě vzkřísí a zůstanu s ním.Ježíš mě zmocnil uzdravovat a křísit v jeho jménu další lidi a posílat tuhle dobrou zprávu dál. B/ Nebo Ježíšovi nevěřím a zemřu sám za sebe, protože budu souzen vším, co jsem říkal a dělal. Tímto svým rozhodnutím se odděluji od lásky a zůstávám sám se svým sobectvím, strachem a lhostejností k Ježíšovi i ostatním lidem.

2/ Druhou, tehdy obzvlášť horkou novinkou této nové krevní smlouvy je, že umožňuje jakémukoliv člověku navázání naprosto důvěrného vztahu s bohem už v tomto světě. A to jen na základě zmocnění vírou a vděčností. Což historicky až do Ježíše vůbec nebylo samozřejmostí.

Jak bylo řečeno, ta první krevní smlouva se vztahovala ve smyslu poslušnosti nebo neposlušnosti výhradně na rodilé Izraelity a proselyty. S Bohem se osobně setkávali pouze jeho proroci, někteří králové a velekněz. Ten vstupoval do osobní přítomnosti Boha v nejvnitřnější chrámové svatyni svatých v Jeruzalémě jednou za rok. (Pokud chrám zrovna nebyl kvůli zradám Izraelitů zbořen cizími vojsky.)Jestliže tedy chrám stál, velekněz se jednou za rok potil strachy, aby na místě nezemřel. Přestože totiž přicházel s předepsanou obětí krve za hříchy celého Izraele i za své vlastní, věděl, že JSEM, (JHVH -tehdy jediné známé boží jméno) vidí i ty jeho nejtajnější myšlenky. Proroky předpovídaný zachránce, Ježíš, přinesl sám sebe jako dokonalou a tudíž poslední oběť krve, ale nejen to. On do smlouvy přibral i nás všechny ostatní – pohany. Touto, podle Judejců nemístnou velkorysostí, své soukmenovce dost naštval a většinu z nich štve dodnes.

Jazykem psané Nové krevní smlouvy je řečtina.

Během 2 tisíc let se moderní řečtina významově hodně posunula. Řecky mluvící kněží některé klíčové biblické termíny kvůli církevním tradicím raději „zapomněli“ a jiné překroutili.Zřejmě již poměrně brzy po Ježíšovi byla řecká písma a později i jejich latinské překlady kněžími pod hrozbou trestů zprivatizovány a jejich výklad mocensky zabetonován. Na zachování tohoto stavu spolupracuje již „tradičně“ naprostá většina překladatelů Bible do národních jazyků. Překladatelé sami totiž požívají u věřících „oveček“ velké vážnosti coby vedoucí (pastýři) nebo jako odborné autority. Zdá se, že střetu zájmů pravdy a oblíbenosti se i služebníci božího království těžko vyhýbají…

Když trochu odbočíme, opět je tu souvislost s tradicemi; jednou z nejoblíbenějších církevních tradic je totiž obřad: „Jsem-boží-služebník-tak-mě-koukejte-poslouchat-nebo-za-Boha-neručím!“ Což je postoj poprvé zaznamenaný u Mojžíše, který si jím ale u Boha vykoledoval nekompromisní stopku ohledně vstupu do „země zaslíbené.“ (kniha Numeri kap. 20 verše 7 až 13)

Ale zpět k řečtině; vezměme si jeden příkladný jazykový švindl:

Biblický řecký termín „cháris“=vděčnost. Toto slovo ve významu „vděčnost“ z moderní řečtiny takřka zcela vymizelo a bylo nahrazeno slovem úplně jiným. Živý zůstal pouze záporný tvar „acháristos“=nevděčný. Slovo „cháris“ křesťanští kněží postupně významově „prolnuli“ se slovem „eleos“(=milost nebo milosrdenství). Takže máme dvě starořecká slova pro milost, zatímco vděčnost z Nové krevní smlouvy až na výjimky takřka vymizela. (Můžete si snadno ověřit ve slovnících i v Bibli.) V důsledku toho nám uniká jeden z klíčů k osobnímu vztahu s Bohem. Totiž vztah s Ježíšem založený na osobní vděčnosti a ne na autoritě lidských prostředníků a jejich výkladech. Považoval by někdo vztah se svým tatínkem udržovaný přes tatínkova kamaráda za osobní? A neovlivňoval by mne pak ten „strejda“víc, než můj tatínek? Ježíš přitom právě lidské prostředníky nezvykle drsně varuje!(Matouš 23. kapitola) Náboženští vůdcové ovšem (že by tradičně? ) dělají mrtvé brouky.„Ježíš přece napomínal tehdejší farizeje!“ Změna kulis ale nikdy nezmění lidskou přirozenost. Ano, prvotní akt záchrany je umožněn jen boží milostí a osobní vírou. Udržuje se ale vděčností. Samotná realita boží milosti ze mne nedělá nutně vděčného člověka. (milost= omilostnění viníků – Efez.2.kap.verš 8). Když vyjdu po amnestii z vězení, bez vděčnosti se tam zase vrátím.

A co je nejdůležitější, Bůh sám je naplněn vděčností! To se z nábožensky motivovaných překladů bible prostě nedozvíme. (Jan kap. 1, verš 14:„A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (doslova:“stanoval v nás“). A my jsme viděli jeho slávu, slávu, jako jediného zplozeného od otce, naplněného vděčností a pravdou.“(kompilace různých překladů)

Ježíš je naplněný vděčností a pravdou! Milost předpokládá nerovné postavení „vládce-poddaný“ nebo „věřitel-dlužník“. Vděčnost je ale neomezovaná postavením! Ježíš své učedníky zachovávající jeho slovo staví sobě na roveň (Jan 17. kap.). Milost i vděčnost v akci společně! V 16. Století Ježíš osvobodil ty, kdo si nechali ukrást milost, dnes propouští všechny, kdo byli uvězněni pro nedostatek vděčnosti…

Kristus– správně: Uschopňující (zmocňující)

Kristus není Ježíšovo příjmení ani druhé jméno, ale z řečtiny nepřekládaný činný přívlastek popisující jeho práci. Řecké christós“=„zmocňující božím duchem“ vykládá a dále rozšiřuje dřívější hebrejský pojem „mashiah“ (počeštěle „Mesiáš“) ze Staré smlouvy. „Mashiah“ znamená „zmocněný vylitím oleje světícího ducha“. Je-li někdo uschopňujícím, je nejen sám uschopněn ke své práci, ale navíc uschopňuje i další, což z původního hebrejského „mashiah“ přímo nevyplývá, ale z christós“ ano. A to je přesně to, co Ježíš dělal a dělá. V Ježíšově době byla tato „drobnost“zastíněna do té doby neviděnými zázraky a celospolečenským šokem, který jeho veřejné vystupování vyvolalo.Ale kněžské zdůvodnění jeho popravy znělo: „Dělá se Bohem“. Ještě před ukřižováním Ježíš zmocnil nejméně 82 svých učedníků zázračně uzdravovat a posílat dobrou zprávu o jeho království dál. Po svém vzkříšení poslals tímtéž zmocněním všechny své učedníky. A tak Ježíšův spor s náboženskými vůdci o pravomoci dodnes trvá. Ježíš prohlašuje, že jediným otcem, pravým vedoucím-pastýřem i učitelem hodným následování je Bůh. Jenom osobně (Mat.23.kap.). A jinde říká, že mnozí „věřící“ vlastně ani nevěří, že on je tím zmocňujícím (christós).Dnešním kněžím a „božím služebníkům“ nejrůznějšího ražení se tak podařilo naplnit úsloví, že pod svícnem je největší tma, zcela originálním způsobem.Tvrdí, že Ježíš je „Kristus“, ale když jim odpovíte: „Ano, Ježíš je zmocňující!“, osypou se. Ostatně „farizeové“ byli původně sektou pasující se za správce čistoty božího slova i života věřících.

Pomazaný– nenábožensky: Uschopněný (zmocněný božím duchem) Český náboženský nesmysl, kterým se také „překládá“ hebrejské „mashiah“– viz bod výše i níže.

Pomazat:– nenábožensky: Uschopnit (zmocnit božím duchem) Řecké “chrío“, hebr. „mashah“ znamená vylít světící olej na člověka, který je tímto oddělen a zasvěcen pro službu bohu. Světící olej se nikdy ručně nepomazával ani neroztíral. Toto vylití oleje a jeho volné stékání po zmocňovaném člověku symbolizovalo svrchované a neomezované plynutí božího ducha přes, i skrze dotyčného člověka. Doslovné pomazávání si zřejmě z nepochopení věci zavedli kněží jako tradici až po Ježíšovi.

Křesťan: Prý to má být „překlad“ slova „christianós“, které použili pouze Ježíšovi učedníci (3x v celé Bibli). Je ovšem zřejmé, že jde jen o zvukově přejatý výraz bez překladu. Řecké slovo „christianós“ totiž znamená „uschopněný“ nebo „zmocněný“ (s výkladem: k životu z božího ducha, což předpokládá předchozí obrácení (viz“pokání“)). V Bibli ale nikde nenajdete, že by se tímto pojmem nějak definovali nebo nazývali Ježíšovi učedníci (v protikladu s jmenováním politicko-náboženských sekt farizeů, saduceů, nebo teroristické skupiny zelótů): proto nemá žádný smysl, aby se Ježíšem zachránění lidé tímto pojmem nějak společensky vyčleňovali nebo definovali. Stav člověka, který je ve správném postavení vůči Bohu, reálně vyjadřují pouze následující pojmy, které jsou v Bibli k tomuto účelu používané: věřící, Ježíšův učedník nebo Boží dítě/syn/dcera.

Pro ilustraci uvádím skandální posun významu klíčové věty, kterou se asi tak 1900 let zdůvodňuje existence pojmu „křesťan a křesťané“ přestože Ježíš osobně slovo „christianós“ vůbec nevyslovil!

Skutky apoštolské 11:26 (Bible, Český studijní překlad, 2009):

Pak Barnabáš odešel do Tarsu vyhledat Saula, a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Stalo se, že celý rok zůstali v společenství církve a vyučili značný zástup; a v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.“

Pro srovnání uvádím čtenářsky obtížnější, ale metodicky konkordantně doslovný (stejné řecké slovo vždy přeloženo stejným českým) Podmolíkův překlad téhož úryvku (Nový kovenant, 2000), kde je řecké „christianós“překládáno anglikanismem „anointovaný“, který lze ale chápat obdobně jako „zmocněný“.

Ale Barnabas vyšel do Tarsu vyhledat Saulaa naleznuv jej, vedl ho do Antiochei. Ale nastal jim celý rok – spoluvedli ve shromáždění vyvolaných a vyučovali dostatečný dav a upozorňovali v Antiochei napřed ty učedníky anointované.“

Čemuž rozumím tak, že Barnabáš se Saulem v Antiochii celý rok veřejně vyučovali všechny zájemce o Ježíšovo učení, ale především („napřed“) ty Ježíšovy učedníky, kteří uvěřili a změnili smýšlení působením svatého ducha. Tzn. Učedníky již uschopněné doprovázet vzkříšeného Ježíše, na rozdíl od neobrácených „zvědavců“. Široko daleko žádný křesťan nebyl , protože pojem“křesťan“ je ideologickým výmyslem dalších staletí a táhne se pak „tradicí otců“ až k nám.

Takže závěr ve zkratce: christós“ znamená „uschopňující “ a „christianós“= „uschopněný“.

Lidem bylo dáno k záchraně jen jediné jméno. Ježíš sobě ani nikomu jinému nikdy neříkal „křesťan“!

Křest, křtít – správně: Ponoření, ponořit Ještě méně pochopitelný paskvil náboženského jazyka. „Překládá“ se tak do češtiny řecké „báptisma“ a „baptízo“. Ve staré řečtině jsou to původně nenáboženská slova. V Bibli se ponořuje:

a/ ve vodě – např. nádobí (Mar. kap 7, verš 4) nebo se ponořuje člověk buď na odpuštění hříchů, anebo do Ježíšova jména. Viz Jan ponořující (NE Křtitel).

b/ ve svatém (světícím) duchu – tak ponořuje Ježíš / svatý duch osobně.

Hřích– použitelný termín, ale opatrně , protože naše náboženské cítění z něj dělá cosi nenapravitelně poskvrňujícího, nábožensky i lidsky zcela diskvalifikujícího, čímž se to stává tabu.

Hebr. slovo pro hřích – „chatta“ ale spíš znamená minout cíl, zabloudit, sejít s cesty. A to se dá napravit. Zamířit znovu, obrátit se, vrátit se na cestu… Tím cílem je totiž obnovení vztahu vzájemné lásky s naším stvořitelem-tatínkem. I Ježíš mu tak říká: „Abba = tatínku…“

Pokání– nenábožensky: Změna postoje nebo „obrácení se“ Řecky “metánoia“. Slovní základ z „metá + noiéo“ doslovauprostřed porozumět“. Takže porozumět zevnitř („Aha“!), a obrátit se ke správnému cíli (viz“hřích“). „Pokání“ a „hřích“ jsou hodně náboženská slova, jejichž tradičně mlhavý a emocionálně poněkud odpudivý obsah se, podle mého názoru, dost míjí s významem Ježíšova učení. Neboli aktivně obrátit směr mého vlastního života od lhostejnosti a sebestřednosti k lásce závislé na Ježíšovi. Což pro již dříve věřící může znamenat také obrácení se od mrtvého náboženství, nabalzamovaného náboženským jazykem, zpět k životu.

Evangelium – správně: Dobrá zpráva Řecky “eúaggélion“. Také obyčejné slovo, které se opět z tradičních náboženských důvodů úmyslně nepřekládá. Chceš-li někoho ovládat, udržuj ho v nevědomosti, a to nejlépe tak, aby se svým stavem sám dobrovolně souhlasil.

Zvěstovat, kázat– bez nátlaku: Prohlašovat, říkat

Kázat evangelium– správně: Prohlašovat dobrou zprávu

Pokoj – bez náboženské degenerace: Mír Když pomineme běžný význam pokoj= místnost v bytě, tak náboženský termín „pokoj“ vyjadřuje stav samotné duše nebo mysli, zatímco „mír“ popisuje vztah mezi 2 nebo více stranami, které byly dříve v konfliktu. Mír tedy vyjadřuje nekonfliktní vztah, zatímco „pokoj“ popisuje pouze vlastní klidovou situaci (např: „Dej mi pokoj“ ). Od slova „mír“ je přímo odvozené slovo „usmíření“; zatímco od slova „pokoj“ je odvozené „uspokojení“: takže vidíme, že „pokoj“ vlastně popisuje náboženské sobectví, zatímco „mír“ naprosto zásadně definuje vztah mezi Bohem a člověkem.

Spasit, spása, spasitel – ne tak nabubřele (resp. podivně, odpudivě): Zachránit, záchrana, zachránce Spása (nebo ještě divněji: spasení) je náboženský termín, který vyjadřuje pouze záchranu v duchovním rozměru, vztahující se obvykle k posmrtnému životu; zatímco „záchrana“ je univerzální pojem, který popisuje aktuální situaci vysvobození z nějakého maléru nebo ohrožení života nebo zdraví – což je přesně to co Ježíš přišel lidem vrátit(!), tj. nejen požehnání budoucího života s Bohem v nebi, ale i pozemské uzdravení a vysvobození ze všeho prokletí, jak je o Něm ve Staré smlouvě prorokováno: „(Ježíš:)Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl (ne – ponese, ale nesl), naše bolesti na sebe vzal (to znamená i Tvoje bolesti), ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost (Tvoji nevěrnost), zmučen pro naši nepravost (Tvoji nepravost). Trestání snášel pro náš pokoj (Tvůj pokoj), jeho ranami (bitím, utrpením a mučením) jsme (byli – tedy i Ty) uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však JHVH (=Boží jméno které je možné číst „Jahveh“ nebo v českém významu „Jsem“ nebo„Jsoucí“- viz dále) postihl pro nepravost nás všech. Ale JHVH (Jahveh/Jsoucího) vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. (Izaiahu 53:3-6,10) a v Nové krevní smlouvě splněno: „On sám (Ježíš) na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo (na kříž), abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti – jeho ranami jste byli (ne budete, ale byli) uzdraveni.“ (1. Petrova 2:24) nebo: „Christós (tj. uschopňující = Ježíš) nás vykoupil z prokletí zákona, tím, že se sám stal prokletím.“ Gal 3,13

Církev: řecky.“ékklesía“= vyvolání, svolání (svolané shromáždění) – zkrátka: shromáždění

V Nové krevní smlouvě se sice užívá většinou pro shromáždění Ježíšových učedníků, ale stejně tak je slovo “ékklesía“ užito pro shromáždění izraelského národa na cestě z egyptského otroctví a dokonce je stejným slovem“ékklesía“ označeno i nepřátelské srocení davu proti Pavlovi v Efesu. Z toho vyplývá, že slovo „církev“ je od základu nábožensky vykonstruované.“Ékklesía“ znamená shromáždění. Tečka. Ježíš říká o svém shromáždění:„…kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“(Mt.18:20). Ježíš nemluví o jménu organizace (neboli „církve“) ani o jménu budovy (kostel). Ježíš nezaložil „církev“, ale boží království na zemi.

Apoštol: ř.“ápóstolos“ – správně: Posílající (dobrou zprávu). V originální řečtině“ápóstolos“ neznamená „církevní“ funkci nebo úřad, ani speciální „duchovní dar“, ale narážíme opět jen na oblíbenou techniku zatemňování významové podstaty božího slova nepřeloženým řeckým termínem. Ve skutečnosti KAŽDÝ člověk, který uvěřil Ježíšovi, že Ježíš je vzkříšený, odpouštějící a neomezeně panující Bůh, KAŽDÝ, kdo souhlasí s Ježíšem v potřebě posílat dál jeho dobrou zprávu a KAŽDÝ, kdo mu uvěřil i to, že Ježíš je doopravdy uschopňujícím,je svatým duchem uschopňován stát se posílajícím jaksi “automaticky“.(Viz výše – co doopravdy znamená „christós“.) Nic víc za tím nehledám, Ježíš to říká srozumitelně. Ale hned první Ježíšovi učedníci (posílající), kteří Ježíše fyzicky doprovázeli, chápali své “vyvolení“ jako určitou nadřazenost, což vidíme jak z jejich způsobu myšlení, když byli ještě s Ježíšem, tak jejich pozdějších skutků a dopisů. A nenechme se mýlit tím, že skrze ně Bůh skutečně mocně jednal. Svatý duch uzdravoval i skrze Judu Iškariota. Po těchto prvních, o vliv mezi sebou soupeřících „sloupech církve“, už se tradice lidských vedoucích jen posilovala. Na tom, co říká o lidských vůdcích přímo Ježíš, senic nemění. (Matouš kapitoly 20, 23, + Luk.kap.22, verše 23 – 34)Naopak Ježíš předem oznámil, že mnozí převezmou vládu překrucováním pravdy. Ježíš ale miluje všechny lidi, a tudíž i neposlušné učedníky. Prostě se tak rozhodl. On JE láska.Konečné vyúčtování je ovšem věcí jinou.

Apoštol evangelia: Už si umíme řečtinu sami přeložit = Posílající dobrou zprávu. Je zajímavé sledovat značnou snahu o překladatelskou důslednost při sterilizaci přívlastků návodně popisujících, co dělá Ježíš, co svatý duch a co máme dělat my: „christós“ =zmocňující– nepřekládá se. Ježíšova nejdůležitější práce po jeho vzkříšení. „christianós“= zmocněný – nepřekládá se. Obrácený učedník učící se, jak doprovázet Ježíše.ápóstolos“= posílající– nepřekládá se. Tentýž učedník poté, co mu docvakne, že ho Ježíš doopravdy zmocnil jako božího syna, služebníka lidí a vládce nad poraženým ďáblem.ápestalménos“= poslaný – tento termín je přímou součástí původní biblické vysvětlivky v Janovi, kap.9, v. 7 a je tudíž jediným nepřímým vodítkem napovídajícím pozornému čtenáři,že “ápóstolos“neznamená „poslaný“, jak se můžete leckde dočíst. „parákletos“= přivolávající–tradičně se překládá jako„zastánce“ nebo „utěšitel“(„Fňuk“ ) Obraz bezmoci. Svatý duch ale přivolává nemocné a zničené k Ježíšovi.(Často skrze posílající učedníky.) Ježíš je uzdraví a oni sami se pak mohou stát posílajícími.

Hospodin: česká náboženská přezdívka hebrejského JHVH= Já jsem

Tváří se jako jméno, ale není to jméno. Znamená to prý staročesky „pán“a není úplně snadné to zjistit. Ve staré krevní smlouvě se Bůh představil Mojžíšovi jménem JHVH = JSEM. (psaná hebrejština asi do pátého stol.n.l. nepsala samohlásky, takže dnes nikdo přesně neví, jak to Bůh tehdy vyslovil. Dá se to asi vyslovovat Jahve, Jehova, Jahveh…) V českých překladech (vyjma jehovistického, který je ale zas „nemocný“jinak) se na místě božího jména JHVH (= JSEM) důsledně užívá nesrozumitelný staročeský „Hospodin“, což se týká několika stovek míst staré krevní smlouvy, takže to je docela oříšek. Lépe by snad vyhovovalo alespoň dnešní češtinou řečeno „Panující JSEM“- když už. Ježíš oslovoval Boha důsledně „otče“. V agónii na kříži dokonce „abba“ = tatínku. Když cituje Starou krevní smlouvu, užívá skutečně opisu „pán“-řecky „kyrios“, jak bylo v mluveném slově u hebrejů zvykem již dlouho předtím. Jméno JHVH vyslovil Ježíš ve své autoritě zřejmě při jediné příležitosti. Tehdy „úředně“ svědčil o své totožnosti –to když ho ozbrojené stráže s kněžskými sloužícími přišli zatknout do Getsemanské zahrady. Řekli, že hledají Ježíše Nazaréna. A on odpověděl jen „JÁ JSEM“ a oni padli nazad. To JÁ JSEM“ je zapsáno řecky jako „égóeími“, ale myslím, že když Ježíš ve své autoritě řekne „JÁ JSEM“ v jakémkoliv jazyce, je to stále boží jméno. Není to ale život zachraňující jméno – jediným jménem, daným lidem k záchraně zůstává „Ježíš“ (znamená „Bůh zachraňuje“). I když ho různé jazyky vyslovují různě, je to stále on. Obávám se, že kdyby se tehdy v Getsemane představil jako „Hospodin“, asi by na zadek nesedl nikdo. Leda smíchy.

Jidáš– v ř. originále Juda(=hebr. „děkující“) Běžné a oblíbené hebrejské jméno. Zde naopak není naprosto žádný důvod „překládat“ Judu Iškariotského jinak než ostatní výskyty jména Juda. Ostatně jméno „Juda Iškariot“ se dá celé přeložit jako „děkující městský muž“ – nabízí se výklad „slušný občan“. Že by tento žalostnýobraz lidské průměrnosti s hodně špatným koncem většině překladatelů bible tak vadil? Že by někdo dával přednost karikaturnímu obrazu „zlosyna a vyvrhele Jidáše“, který se tak stává prototypem mnohem zlotřilejšího člověka, než jsem já sám? A proto si zaslouží trest – na rozdíl ode mne? Snad prvními překladatelskými vlaštovkami „nepřekládajícími“ Judu Iškariota jako Jidáše jsou Český studijní překlad vydaný KMS a Podmolíkův Nový kovenant.

Žid, židé– možná lépe: Judejec, Judejci? Toto je sice kulturně zažitý, ale přece jen hanlivý stereotyp, který drtivá většina překladatelů stále znovu potvrzuje. Proč?

Utěšitel, zastánce– správně: Přivolávající řecky„parákletos“ – řečeno o svatém duchu v Janovi kap. 16, verš26, a 1. list Janův kap. 2, v. 2.Utěšitel“ projeví soucit a – tím končí. Pojem „zastánce“ zas navozuje dojem, že se nás Bůh nadále bude proti někomu zastávat. Nebude. Z bezmoci nás už vykoupil. Král králů se svých dětí nepotřebuje zastávat, pokud ho doprovázejí.Své děti Bůh učí sloužit lidem uzdravováním ve jménu Ježíš a prohlašováním pravdy panovat nad ďáblem. Naopak zdroj ďáblovy autority nad lidmi se smrskl výhradně na oblast lži. Stejný problém je se slovesem „potěšit“. Oproti tradičním překladům je např. v Matoušovi kap.5, v.4ve skutečnosti řečeno: „Nejpožehnanější ti zarmoucení, protože oni budou přivolaní.“(Podmolík)NE potěšeni. Jetu výraz „parakaléo“=přivolat.

Velikonoce– v Bibli správně: Svátek přeskočení hebr. „Pesach“, ř. „Pascha“je připomínkou dne, kdy Bůh v Egyptě přikázal Mojžíšovi, aby Hebrejci v každé rodině zabili beránka a jeho krví pokropili rám dveří. Anděl smrti (dosl. „smrtící zpravodaj“) pak každý takto označený dům tu noc přeskočil. Žádní králíčci, kuřátka, kachňátka, čokoládičky a barevná vajíčka. Nehledě na to, že Hebrejci opravdu (a kupodivu) patrně NIKDY v historii pohanské rituály Velikých nocí neslavili.

Kniha Zjevení – správně „Kniha odhalení“ (odkrytí). (odkrytí toho, co bylo dříve skryto). Řecky „ápokálupsis“ („ápo“ = od, „kalúpto“ = halit, zakrýt). V češtině výraz „zjevení“navozuje spíš zcela opačnou představu tajuplného a nepochopitelného mystična.

A na závěr:

Víru, lásku,milost, vděčnost, odpuštění, dar světícího (svatého) ducha je potřebabrátosobním aktivním rozhodnutím a slovním potvrzením. (NE pasivně přijímat.)Samy od sebe totiž z nebe většinou nespadnou – až na výjimky ).

To je další z náboženských faulů většiny překladů, že aktivitu vyjadřující sloveso „lambáno“ = „vzít, brát“ se překládá jako pasivní „přijmout, dostat.“ Týká se to spousty míst – např.: Mat. 7:8, 10:8, 19:29, 21:22, Mar. 4:16, 11:24, Luk. 11:10, Jan 1:12, 3:27, 16:24, 7:39, 20:22, Skut. 1:8, 2:38, atd., atd. (Podmolík)

V kombinaci s již v úvodu zmíněnou záměnou aktivní a rovnoprávné vděčnosti za pasivní a výhradně podřízenou milost na další spoustě míst v Bibli,pak jako výsledek porušení rovnováhy dvojice „vděčnost-milost“ dostáváme poměrně impotentní „teologii milosti“, pod jejíž vládou se věřící stáváskoro bezbrannou, ustrašenou obětí svých přirozených špatných sklonů (které nás tím, že uvěříme Ježíšovi,zdaleka všechny neopustí) i Satanových útoků. Ostatně jméno Satan (což je vzbouřený anděl) hebrejsky znamená „útočník“ nebo „napadající“ (nápady, myšlenkami). Jiné jeho pojmenování je ďábel (ř.“diábolos“ = doslova „házející skrz“ nebo volněji „shazující“). Nabízí se obraz, že shazující (ďábel) hází skrz lidskou mysl myšlenky shazující všechno, co říká Ježíš. Pokud se člověk dá nachytat a přestane (nebo ani nezačne) souhlasit s Ježíšem, ztratí tím, přinejmenším částečně, ochranu Ježíšovy autority. Tento člověk pak vstupuje do sféry autority ďáblovy a ten má pak vyloženě snadnou práci s ničením jeho života. Ježíš o ďáblovi říká, že je lhář, zloděj a vrah, čímž popisuje Satanovu strategii konečného zničení člověka. Nejdřív ho obelže shazováním Ježíše, pak ho okrade o Ježíšem vyhlášené osvobození zajatců a otcem garantované zajištění jeho životních potřeb a nakonec se ho pokusí zabít. Hodně záleží na dotyčném člověku (pokud už o Ježíšovi slyšel). Buď rozhodnutím víry vezme Ježíšovu dobrou zprávu, nebo stejným rozhodnutím víry vezme nějakou verzi ďáblovy „lepší zprávy“.

Součástí dobré zprávy je i to, že už od Ježíšova ukřižování a vzkříšení je Satan definitivně poražený a odsouzený. Nad člověkem umytým skrz víru Ježíšovou krví, skrytým do Ježíšova jména a aktivně užívajícím meč božího ducha – jímž je znalost Bible a prohlašování pravdy, tak nad každým takovým člověkem nemá Satan ŽÁDNOU moc. (1. Janův dopis, kap. 5:18) Ježíšem odsouzený a „zkrocený“ Satan smí až do okamžiku soudu „svobodně“ dělat už pouze jedinou věc. Lhát. A my máme svobodu mu nevěřit.

A jsme zpátky na začátku osobního rozhodnutí: Komu věřit chci? Komu jsem vděčný/á za dobré věci v mém životě?…

Sdílejte články

Napsat komentář